Kam se schovat, když prší a jeskyně zrovna není k mání? Takové otázky již dnes řešit nemusíme. Naši předci ale měli střechy roztodivné: chvojí a klacky, kůže, drny, ploché kameny, štípanou břidlici, slaměné došky. Dodnes žasneme nad mistrovstvím řemeslníků, jejichž sekery se podepsaly na strohých strukturách i něžné krajce střech ze šindelů.
Do současné češtiny pojmenování této tradiční krytiny připutovalo od Germánů (die schindel), ovšem podle jazykozpytců je lze doložit jako odvozené z latinského slova scindula, což znamená štípat. 'Sindel u nás zdomácněl tak, že proti němčině změnil rod a dostal se i do úsloví (hubený jak šindel; mrzlo, až šindele praštěly). Než se naši předci naučili dělat pálené tašky, před slotou se schovávali výhradně pod břidlici či slámou, anebo si štípali šindele: dřeva na ně u nás bylo dost.
Čarování se sekerou
Dřevo jako organický materiál lze dobře tvarovat, což svádí k domněnce, že šindelářem vlastně může být každý. Povědomí o výrobě asi bylo povšechné a základní opravy si dokázal udělat každý sedlák sám. Přesto se k výrobě šindelů brzy zruční řemeslníci začali specializovat. Jednotlivé prvky střechy se skládanou krytinou, tedy šindelem, se sesazují k sobě jako palubky a k laťování se přibíjejí dlouhými hřeby, zvanými – jak jinak – šindeláky. Na střechu používáme zpravidla dvě vrstvy, pokud je šindelem obložena i stěna, vystačíme s vrstvou jednou. A jaké dřevo se u nás k výrobě šindelů používá nejvíc? Většinou ho poskytne smrk, řidčeji jedle či modřín. To je dáno cenou, protože o kvalitě šindele do značné míry rozhoduje i obsah smůly ve dřevě: čím víc pryskyřice, tím šindel déle vydrží. Nejvíc ji má modřín, jen nepatrně horší jsou jedlové. Smrkové najdeme nejčastěji.
Střecha, která roste v lese
Povězme si něco víc o jednotlivých dnes na výrobu „lepších“ šindelů používaných dřevech: Modřín vyniká mezi jehličnany tvrdostí a pružností. Ten nejlepší pochází z horských pásem. Při výrobě je v kontaktu s atmosférickými vlivy eliminována netrvanlivá vnitřní běl. Červené a do hnědé přecházející jádro obsahuje mnoho živice. Tento materiál prověřila staletí. Dubový šindel velmi dobře vzdoruje vlhkosti, dřevokazným houbám a škůdcům. Pro trvanlivost a tvrdost vstoupil dub do legend a pověstí a už u našich předků se těšil velké úctě. Vyznačuje se tvrdým a silným jádrem – to je tmavohnědé a obklopené světlejší bělí, která se však také ze dřeva na šindele odstraňuje. Nově dubem kryté stavby však najdeme jen zřídkakde. Výjimečně se můžeme setkat i s šindeli z dřev cizokrajných.
Červený cedr roste na západním pobřeží severní Ameriky. Dosahuje výšky až šedesáti metrů, dřevo má pevné a lehké. Obsahuje éterické oleje, které vydávají silnou aromatickou vůni. Jako nic v moudré přírodě není ani tato vůně samoúčelná, protože účinně odpuzuje dřevokazné houby. Cedr z Aljašky roste na tichomořském pobřeží severní Ameriky, především v Britské Kolumbii a v Kanadě. Strom dorůstá asi do pětadvaceti metrů a má velmi světlé dřevo. Tento materiál mimořádně dobře vzdoruje hnilobě. Proti ostatním dřevům jehličnanů je mnohem tvrdší. Opracovává se těžko, ale šindele z něj nepoškodí ani nejzběsilejší krupobití. Dřevo je to velmi světlé a po čase se jeho povrch pokryje zajímavým stříbřitošedým náletem.
Náš tip
Nabízí vám někdo modřínové šindele? Dejte si pozor, aby se jednalo skutečně o náš evropský modřín! Šikovní obchodníci prodají všechno, ale použít na střechu sibiřský modřín budí oprávněné pochybnosti. Ten původně roste v kontinentálním klimatu a vypadá moc hezky, jeho dřevo však příliš nevydrží. Ani pokusy s pěstováním tohoto druhu jinde v Evropě nevedly k ničemu.
Partner projektu je Skupina ČEZ
Publikováno: 1. 1. 2020
