Historie rytectví a techniky gravírování

Primitivní rytí do kamene, kosti či dřeva je známé už z pravěku; již ve starověku se technikou rytí zdobily zejména zbraně, rytí se používalo rovněž pro dekor skleněných výrobků. Rytí do kovu pro samostatnou grafiku a později i pro knižní a novinové ilustrace se objevilo v polovině 15. století.

Technika hlubotisku, kam patří mědiryt, oceloryt i dřevoryt, byla časem vytlačena jednoduššími a méně pracnými technologiemi; rytí do kovových desek (kromě mědi je to i zinek, mosaz či dural, šperkaři používají i stříbro a zlato) zůstává doménou výtvarníků, ovšem s pracnějším ocelorytem se setkáváme většinou již jen v tiskárnách bankovek a poštovních známek.

Co je gravírování

Technologie, která umožňuje zdobit nejrůznější výrobky, nesmazatelně je označovat nebo vyrývat stopy do různých hmot na principu odebírání materiálu, se nazývá gravírování.

Gravírováním se zdobily šperky, zbraně, optická a měřicí zařízení, vytváří se dekor na skleničkách i plastická vyobrazení na masivním skle, dodnes se gravírováním vyrábějí tiskařské štočky pro tisk známek, kolků, bankovek a grafických listů, raznice pro ražbu mincí či medailí, pečetítka, známky na obojky pro psy, různé jmenovky a kovové firemní tabule. Kromě mechanického gravírování se nyní používá i gravírování laserové založené na lokálním zahřívání povrchu materiálů; tento princip je však vhodný zejména pro plasty a dřevo.

Historie a technika rytectví

Zdobení zbraní a uměleckých předmětů rytinami využívá toho, že ocelový nástroj je tvrdší než měď či bronz, do nichž se ryje nejčastěji, a při vhodném vedení vytváří linii požadované šířky i profilu. Množství jemných a případně se křížících čar vytváří stínování a zručný rytec je schopen touto technikou dosáhnout měkkých kontur a oblých linií.

Barokní rytci, například Albrecht Dürer, vytvářeli reprodukce známých pláten, přičemž dosahovali i zcela jemných a „nadýchaných“ obrazů. Používali techniku „tisku z hloubky“, která spočívala v tom, že linie vyryté do vyleštěné měděné desky se zaplní mastnou barvou; po setření barvy z ostatních ploch je obraz otisknut na papír, pokud k němu desku tiskneme značnou silou.

Princip tohoto tisknutí pochází z praxe starých zlatníků, kteří tak kontrolovali kvalitu povrchů šperků s rytinami. Ty zatřeli barvou a přetiskli na papír. Tato technika pak byla používána i pro tisk větších formátů. První středověcí rytci zůstali anonymní a známe je jen z iniciál na jejich dílech; mezi první patří německý rytec Master ES (asi 1420–1468) nebo „Mistr hracích karet“ (cca 1435–1455); mnohem známější Albrecht Dürer (1471–1528) tvořil asi o půl století později.

Pro ruční rytí se používají malá kovaná rydla zasazená do dřevěných, dříve i do kostěných rukojetí, která se v některých rodinách doslova dědila z otce na syna. Rytiny dodávaly zbraním, šperkům a sklu velmi efektní vzhled a mnozí mistři rytci byli společensky váženi a dobře placeni (dokonce byli „lanařeni“ soupeřícími šlechtickými dvory). Přesto šlo o velmi náročnou činnost, která vyžaduje jistou ruku, dlouholetou praxi i fyzické předpoklady – zejména rytí do oceli je velmi namáhavé.

Rytectví jako koníček

Pro zájemce o ruční rytí je pro začátek vhodná měděná deska o tloušťce 1 až 3 mm, nejlépe upevněná na prkénku. Deska musí být zcela hladká, vyčištěná a vyleštěná. Pro začátek se doporučuje požadované linie si předkreslit například tence píšícím lihovým fixem. Rydlo se drží v dlani tak, aby bylo možno vyvinout příslušný přítlak, zároveň se však musí dát snadno ovládat. Upozorňujeme, že rydla bývají ostrá – jestliže se nám náhodně smekne nástroj, můžeme se ošklivě pořezat.

Mědirytecká rydla mají čepele asi 12 cm dlouhé o tloušťce kolem 5 mm. Jsou zapuštěny do dřevěného držátka hříbkovitého tvaru s jednou seříznutou stranou. Na konce čepele je šikmo zbroušená rycí ploška, tzv. štítek, zabraňující přílišnému vniknutí rydla do kovu.

Rydla vyrobená z kvalitní dobře kalené oceli mají různý tvar – nejčastěji se používají špičatá rydla, která vytvářejí drážku trojúhelníkovitého profilu; jiná mají profil čtvercový, kosočtvercový s různými úhly nebo oválný, existují i rydla plochá, nožovitá s bočním ostřím, matovací a další.

Vytvoření rovné linie nebo například kružnice vyžaduje mnoho hodin zkoušek, a to i tehdy, jestliže zájemce nemá s kreslením potíže. Náš slavný krajan, rytec Václav Hollar (1607–1677), prý na jeden portrét malého formátu potřeboval celý den.

V současné době je možno obejít se bez námahy a bez mozolů – vyrábí se několik typů „samohybných“ rydel. I když výtvarníci dál pracují bez nich, pro mnohé zájemce o rytí neboli gravírování mohou tyto stroječky být zajímavé.

Ryjeme s motorem

S vynálezem elektromotoru, přesněji - poté, co elektromotor byl miniaturizován, se pro něj našla četná použití; koncem devatenáctého století a na začátku dvacátého vzniklo množství dnes už zapomenutých strojků, jako byl elektrický leštič obuvi, elektrická škrabka na ryby (patent: Albert J. Dremel, zakladatel stejnojmenné firmy), odstraňovač tetování, vibrační broušení nástrojů.

Princip je jednoduchý: malý elektromotor pohání rotační nástroj broušený do trojúhelníkového profilu nebo pomocí excentru udává pohyb s malým zdvihem nástroji, který vyrývá požadovanou stopu pomocí drobných úderů ocelového či diamantového hrotu. Jinou možností je přímý pohyb odvozený od zdvihu elektromagnetu napájeného střídavým proudem (tzv. gravírovací pero); střídavý proud ze sítě kmitá jeho hrotem s frekvencí 100 pohybů za vteřinu.

Rytcem můžete být i vy

Zmíněná jistá ruka a dobrý zrak nejsou samozřejmě jedinými předpoklady úspěchu; potřebná je také trpělivost, cit pro detail a výtvarné nadání. Strojek sice odstraní námahu, kterou do díla staří rytci investovali, vlastnictví ani toho nejmodernějšího výrobku a nejdokonalejších nástrojů však nezaručí, že se právě líhne nový Václav Hollar, Albrecht Dürer nebo Antonio Canaletto. Je však možné, že novopečený majitel ryteckého strojku v sobě objeví výtvarný cit, který by jinak zůstal utajen.

Pro první pokusy se doporučuje na podklad (například destičku břidlice) si linie gravírování předkreslit a nesnažit se zpočátku o rytiny příliš malých rozměrů. Teprve po delším čase, kdy se majitel gravírky se svým strojem lépe seznámí a odhadne své možnosti, si může troufnout na náročnější materiály. Rozhodně se hned zpočátku nesnažte například kresbou zdobit tenkostěnné skleničky. Vnitřní pnutí skla, které se pod nástrojem zahřívá, by pravděpodobně vedlo k jeho rozbití.

Jako materiály pro začátek lze doporučit umělé hmoty všeho druhu; velmi efektní je rytí plexiskla (z „rubové“ strany), u něhož se dá využít rozptylu světla v místech, kde jsme pracovali s nástrojem. Miniaturní žárovky nebo světloemitující diody (LED) umístěné do blízkosti vyrytých stop vytvoří velmi zajímavé světelné efekty.

Jestliže se obáváte mozolů i úrazů, kupte si některý z malých gravírovacích strojků. Pro gravírování se sice dá použít jakákoli menší vysokootáčková přímá bruska, jemnější a přesnější činnosti však vyžadují, aby její hmotnost nebyla příliš velká, otáčky a výkon strojku ale musí být dostatečné. Protože rotační pohyb rycího hrotu má tendenci odvádět nástroj z plánovaného směru, jsou pro ty méně zručné určeny gravírky s vibračním pohybem, které tuto nectnost nemají. Malé a přenosné nástroje jsou vhodné zejména k vyrývání jmen a adres; lze jimi neodstranitelně označit například skla v osobním automobilu jménem či SPZ majitele nebo kryty mobilních telefonů.

U většiny gravírovacích strojků lze regulovat zdvih rycího hrotu a přizpůsobit jej tak vlastnostem materiálu.

Partner projektu je Skupina ČEZ