Podle dochovaných prastarých soudních záznamů ševci nechyběli u žádné taškařice a snad ani u hospodské pranice, zřejmě si totiž po dlouhém osamělém ohánění se dratví a tlučení floků do podrážek rádi užívali společnosti. Práci měli úctyhodnou, fortelnou a také pořádně náročnou, ať už šlo o volbu kůže na konkrétní typ obuvi, její krájení i přípravu či základní nebo ozdobné šití.
V Čechách i na Moravě se s ševcovským řemeslem setkáváme už ve středověku. Tehdy však existovali ševci dvojí. První skupinu tvořili tzv. novotníci, novětníci či nováci, kteří šili boty nové. Druhou skupinu pak představovali refléři, prťáci, ševci obuvi vetché neboli vetešníci, kteří obnošeným a prošláplým botám prodlužovali život.
Obě skupiny se sdružovaly ve vlastním cechu. Nicméně při ševcovské prchlivosti docházelo mezi novotníky a vetešníky k vyhraněným sporům končícím i na nože. Ve při šlo o to, co má kdo dělat: obecné pravidlo říkalo, že s novými „modely“ pracovali novotníci a prťáci k obnošeným botám přišívali nové podešve a nárty. Občas však jedni i druzí zabrousili do hájemství konkurence, takže k zahlazení sporů se nakonec na nátlak shora oba cechy sloučily.
Móda je vlastně celkem stará dáma
Boty se šily z nejrozličnějších kůží s výjimkou koňských: nejvíce z hovězin, teletin, na vsi i ze skopovin, od konce 15. století i z barvené kozinky – kordovánu. Nebylo nic, co by ševci nedokázali. Po křížových výpravách se i naši ševci naučili vyrábět bláznivé nosaté střevíce se špicemi až metr dlouhými. Sortiment byl kategorizován: „dílo druhé“ představovala vysoká obuv shrnovací nebo s faldem, tzv. škorně, „krátké (nízké) dílo“ pak byly rozmanité střevíce mužské, ženské i dětské. Tradiční názvosloví nám zachovalo pěkné názvy obuvnických činností i výrobků, s nimiž si běžný čtenář dnes ani neví rady: kdo jen dokáže přesně popsat škorně, postoly, krbce, škarbaly, selské krabatiny a další? Paní Móda nabízela střevíce zvané „zobáky“, „kraví huby“, „medvědí pracky“. V Itálii a ve Španělsku se již v 17. století objevily vysoké kramfleky.
Vlastní ševcovská rukodělná výroba zahrnovala následující úkony: braní míry, úprava kopyta a střihu, vykrojení svršků a podešví, spojení svršků a podešví, cídění obuvi a dotváření. V ševcovské dílně proto existovala značná dělba práce. Mistr obyčejně dělával náročnější práci svrškářskou, starší tovaryš připravoval podešve a dával obuv dohromady, mladší tovaryš s učněm prováděli opravy.
Partner projektu je Skupina ČEZ
Publikováno: 24. 2. 2020
