Pokrývač je řemeslník, který tu byl již od pradávna a bude i nadále. Právě kvalitní střecha je ochranou všech staveb před vlivy přicházejícími shora. Díky kvalitně odvedené pokrývačské práci, nebude do vašeho obydlí zatékat a životní komfort se tím podstatně zvýší. Je tedy důležité podotknout, že práce pokrývače je velice nezbytná, ale také nebezpečná, neboť tento řemeslník provádí své řemeslo ve výškách. Od tradičních dřevěných šindelů, rákosu a jiných krytin uteklo již spousty vody až k dnešní době, kdy se trendem staly lehké krytiny. Vzhledem k tomu, že každá budova potřebuje svou ochranu v podobě střechy, je patrné, že pokrývačské řemeslo jen tak nevymře.
Historie řemesla pokrývač
Historie tohoto řemesla je stará asi jako stavitelství samotné. Střecha byla vždy brána jako samozřejmost již v době pravěku. Primitivní obydlí pokrývali lidé nejrůznějšími materiály, které byly po ruce. Vše záviselo na zdrojích té dané oblasti. Na tvorbu střech se používaly jednoduché materiály jako např. palmové listy, chvojí, obiloviny či sláma. V místech, kde se nacházel dostatek lovné zvěře, byly používány i kůže ulovených zvířat.
Prvními pokrývači byly vlastně ženy. Právě ony měly povinnost, starat o obydlí a teplo domova.
V suchých a teplých oblastech se stavěly převážně ploché střechy jen s mírným spádem. Jejich základ tvořily kmeny stromů. Tyto konstrukce pak byly hustě proplétané proutím. Na tento povrch se pak nanášela jílovitá kaše, která byla smíchaná s jemně nasekanou trávou. Ta se nanášela postupně a v malých vrstvách. Žhnoucí slunce ji tak v jednotlivých fázích vypalovalo, až vznikla silná vrstva, po které se mohlo i chodit. Občasné a krátké deště takovým střechám vůbec neuškodily a v případě, že se vyskytla díra, mohla se snadno zakrýt jílem. V období velkých veder pak tyto střechy dokázaly udržet v obydlí příjemný chládek. V oblastech, kde převládal sníh, mlhy a deště se samozřejmě používaly jiné materiály na výrobu střech.
V prapůvodních dobách, kdy byl člověk lovcem nebo např. pastevcem, žil ve stanech, které byly postaveny ze srsti ulovených zvířat. Postupem času se lidé usadili a stali se z nich zemědělci. Svá obydlí pokrývali rákosem nebo slámou. Tato stébla netlela a nerozpadala se tak rychle jako jiné traviny.
Jednou z prvních velice rozšířených krytin se stal došek. Velké hrsti jednotlivých stébel se svázaly a vrbovými pruty nebo liánami navázaly ke konstrukci střechy. Později se používal k navázání drát, avšak ten se moc neosvědčil. Rychle rezivěl. Ze všech krytin, které se dříve používaly, vykazovala došková střecha nejlepší tepelně izolační schopnosti, navíc byla lehká a vzdušná. Tyto střechy měly své dominantní postavení převážně na vesnicích. Roku 1833 však byl vydán stavební řád pro vesnice, který doškové střechy zakazoval používat při výstavbě nových obydlí. Důvod byl jednoduchý. Mnoho domů ještě v 18. i 19. století nemělo komíny a jiskry z ohně často tyto střechy zapálily.
Další možnou variantou krytiny byly dřevěné šindele. 60 cm dlouhé a 6 - 15 cm široké dřevěné desky se pomocí hřebíků přibíjely k latím nebo bednění krovu. Takové střechy se nejvíce používaly v oblastech, kde nebyla nouze o dřevo, tedy v blízkosti lesů. Tyto šindele se v minulosti nejvíce vyráběly ze dřeva jedle, smrku, borovice, ale také buku či dubu. Vzhledem k tomu, že i pro střechy z dřevěných šindelů byl oheň stále velkým nepřítelem, začali lidé používat pro své obydlí střechy z nehořlavých materiálů. Na mírně šikmé střechy se používaly např. kamenné desky. Naopak střechy strmé se spíše vyzdívaly a omítaly.
Jako levnější varianta střešní krytiny pak nastoupily hliněné pálené tašky. Největšího rozmachu těchto střech bylo zaznamenáno za dob starého Řecka a Říma. Unikátem se pak staly tašky dvakrát pálené. Tyto tašky se používaly především na církevních budovách, neboť jejich výrobní postup byl příliš drahý. Jako levnější varianta se používala také přírodní břidlice. Bylo možné ji štípat, osekávat a tvarovat.
První taška z betonu byla vyrobena v roce 1844. Průmyslová výroba betonových střešních tašek pak zaznamenala vzestup v roce 1895 v Anglii a od roku 1930 již hovoříme o automatizované výrobě. Po roce 1945 se k betonovým střešním taškám zavedlo mnoho doplňků a následně byl vytvořen ucelený střešní systém.
Na začátku 20. století se začal používat eternit. Jedná se o azbestocementovou desku, která byla sice velmi lehká a levná, avšak pro její škodlivé účinky byla brzy zakázaná.
Partner projektu je Skupina ČEZ
Publikováno: 3. 3. 2020
