Kamenictví procházelo v minulosti mnoha podobami

Historie kamenictví

Kámen býval již od nedávna nejpřirozenějším a nejdostupnějším stavebním materiálem. Byl používán a opracováván nejen jako materiál pro lidská obydlí, ale i pro získání kamenných nástrojů. První nástroje z tohoto materiálu používali již australopitékové před 3000 lety. Dle archeologických nálezů je potvrzeno, že kámen sloužil pro výrobu primitivních nástrojů již v době před 1,8 miliony let. Homo habilis byl prvním předkem lidské populace, který používal tuto surovinu zcela cíleně pro stavební účely.

Kamenictví v pravěku

V tomto období se stavělo převážně z kamenů, které byly menších rozměrů. Neopracované valouny a úlomky byly kladeny vedle sebe bez jakéhokoliv pojiva. Takto vznikaly celé opěrné zdi i pohřební mohyly. Vrstvením neopracovaných kamenů se vytvářely větrolamy. Již tento předek člověka totiž projevil první snahu ochrany před větrem a vznikaly první snahy o stavby. Zvláštností pravěkých staveb byly užitkové stavby ve tvaru kužele. Jejich vnitřní prostor byl propojen a nalézt se zde dalo i několik tzv. komor. Postupem času se začaly používat kameny větších rozměrů. Nejznámější a nejvýznamnější stavbou patřící do tohoto období je Stonehenge v jižní Anglii.

Kamenictví ve starověku

Jednoznačně nejvýznamnějšími stavbami této doby jsou egyptské pyramidy. Jsou datovány do doby 2700 - 2150 let př. n. l. Nejznámější jsou pyramidy v Gíze a největším velikánem z těchto staveb je Cheopsova pyramida. Tyto stavby se vyznačovaly dokonalou propracovatelností, značnou hmotností a milimetrovou přesností v uložení kamenných bloků. Již v 60. letech 20. století tak vznikla hypotéza o těžbě, přepravě kamene a výstavbě pyramid. Tato domněnka se zakládá na předpokladu, že minimálně část kamenných bloků vznikala až přímo na místě výstavby pyramidy. Jednalo se o směs drceného vápence a geopolymerního pojiva. To se ve formě tekuté směsi nalévalo do forem.

Stavitelství v architektuře zaznamenalo největší rozmach ve starém Řecku a Římě. Vzniklo velké množství stavebních technik. Do základů staveb se tehdy používal lomový kámen. Tesaný kámen býval za pomoci železných nástrojů dokonale opracován a ve zdivu spojován použitím čepů, kovových skob či hmoždinek. Antické stavitelství se rovněž vyznačovalo používáním kamenných obkladů z kvádrů a desek. Dlažba bývala vyráběna z kamenné mozaiky. Stavitelství starého Řecka se vyznačovalo výhradně konstrukčními systémy, kdy se na vertikálních sloupech ukládaly vodorovně pravoúhlé překlady. Stavitelé v Římě naopak používali i primitivní klenuté prvky. Klenba se tak stala dominantním prvkem snad všech staveb. Používala se jak u obytných či technických staveb, tak i u mostů a akvaduktů. Po pádu Západořímské říše došlo také k úpadku stavitelství a tím i používání kamene.

Kamenictví a středověk

Románská architektura - přibližně kolem 10. - 13. století n. l. nastala nová éra kamenné architektury. Došlo k rozšíření staronové stavební techniky, ve velkém se totiž využívaly prvky z římské architektury. Kámen se používal ve všech tehdejších slozích. Jako stavební materiál byl tehdy převážně používán kámen společně s vápennou maltou. Vznikaly tak celokamenné stavby, které se dochovaly převážně ve Francii. Technickými prvky této doby byly kamenné zdi, pilíře a sloupy, ale také klenuté zastropení a zastřešení. V románském období byl zaznamenán počátek prvních kamenných mostů.

Gotika, renesance a baroko - kamenictví se zdokonalovalo a svého naprostého vrcholu dosáhlo v období baroka. Vysoký stupeň si kamenické umění udrželo také v období renesance a baroka. V pozdějších dobách došlo k úpadku stavitelství a kamenického umění též.

Kamenictví středověku - v tomto období vznikaly dílny, které měly vlastní ráz a každá taková dílna měla i vlastní školu a svou soukromou značku. Vlastní čestný znak byl jakousi zárukou dobré a kvalitně odvedené práce kamenické školy a odvedená práce byla dle této značky patřičně ceněna a placena. Jejich tvar mohl být geometrický či figurální a udělení takového znaku předcházel slavnostní obřad. Každé takové kamenické značení se zhotovovalo podle určitého klíče a jeho vlastní byl oprávněn značit veškerou svou práci. Bylo však nezbytně nutné, aby znal i značení ostatních mistrů kameníků.

Kamenictví 17. a 18. století - kamenické dílny existovaly na našem území ještě i v tomto období. Postupně však dochází nejen k jejich úpadku, ale vlastně i celého kamenického umění. Práce ubývalo a ve školách se prováděly pouze hrubé a jednoduché práce. Zanikaly kamenické hutě a přírodní kámen začal být nahrazován kamenem umělým. Ten se vyráběl z cementu a odléval se do forem. V této podobě se používá prakticky do dnešní doby.

Kamenictví 19. století - v 70. letech 19. století se kamenická architektura vrací k oblíbeným a osvědčeným slohům. Opětovně se staví renesanční a gotické stavby. Kamenické práci byl dán nový podmět. Obnovily se školy a veškeré kamenické práce. Úprava kamene byla stále rozmanitější, ušlechtilejší a kamenictví se opětovně stalo uměním. Přírodní kámen přechází do popředí a nahradil tolik používaný kámen umělý.

Kamenictví na počátku 20. století - kamenické řemeslo se soustředilo v okolí velkých měst a železničních tratí. Ve 20. století se mistři svého řemesla zaměřovali také na výstavbu schodišť, chodníkové cesty, obrubníky, dlažbu i rekonstrukci uměleckých památek.

Těžba kamene

Nejstarším způsobem, jakým bylo prováděno těžení přírodního kamene, bylo formou navrtávání děr do horniny. Do navrtaných děr se zasadily dřevěné klíny a zalévaly vodou. Jak dřevo bobtnalo, začaly vznikat v hornině trhliny. Tato prastará technika se používala převážně u tvrdších hornin. K získávání kamene z masivních hornin bývalo též používáno ocelových klínů. Při takovém rozpojování se používaly těžké palice či kladiva.  Na měkké horniny se používaly klíny štíhlé a ostré, na tvrdé naopak klíny tupé.

Již ve středověku se při řezání pískovce používal silný konopný provaz. Další metodou, která se používala při těžbě pískovce a také vápence bylo šramování. Jednalo se o vyhloubení svislé rýhy za pomoci dláta a palice. Oddělení bloku kamene se provádělo klínováním.

V 19. století nastoupilo při získávání přírodního kamene odstřelování. Do kamene se nejprve navrtaly díry pro nálože s černým střelným prachem a poté jejich odstřel koordinoval střelmistr. Ve 20. století nastoupila pneumatická kladiva.

Dříve se k dělení bloků používaly také ruční pily. Pily s hrubým listem se používaly spíše na mramor či vápenec a pro ostatní horniny sek dělení materiálu používaly pily s hladkým listem.

V kamenných lomech se přírodní materiál těžil buď povrchově nebo hlubině či důlně. Již v 17. století se podpovrchově těžil vápenec, který se vyskytoval v krasových oblastech.

Hierarchie v lomech

• Nádeníci, rumaři - tito lidé prováděli nejtěžší práci. Odstraňovali skrývky, prováděli dopravu v lomu, nebo také nakládali suroviny na vozy.
• Ženy v břidlicových lomech - ženy třídily tašky, rozbíjely větší kusy břidlice ve štěrkových lomech a také je nakládaly na vozíky.
• Lamači - dobývali kámen ze stěny
• Rycováci, bosíráci - byli to dělníci, kteří připravovali polotovar pro kameníky.
• Kostkaři - jednalo se o lidi, kteří vyráběli nenáročné finální výrobky
• Dílovedoucí (mistr) - tento člověk řídil činnost a prováděl pouze nenáročné kamenické práce.

Materiál

Materiál pro mistry kameníky podléhal dobové poptávce a převážně vlastnostem těžené horniny a účelu, pro který byl kámen určen. Nejuniverzálnější použití měla žula. Hlubinná vyvřelina, která byla pro svou odolnost vhodná i do exteriérů. V období renesance vládl kamenickému řemeslu převážně mramor. Vrcholným obdobím kamenictví se stalo baroko a první místo zaujal v této době pískovec.

Neopracovaný lomový kámen, používaný na stavbách, se většinou omítal. Naopak u středověkých staveb, kdy se používaly otesané hranolové kvádry, zůstávaly tyto zdi neomítnuté. Románské stavby se vyznačovaly nižšími, hrubě opracovanými kvádry a někdy se kladly vedle sebe kvádry různých barev. Kvádry u gotických staveb byly vyšší, masivnější a hlazené.

Partner projektu je Skupina ČEZ