Kdo z vás začínal tak, že koukal svému tátovi pod ruce a napodoboval ho? Oldřich Lupoměský to udělal a nikdy toho nelitoval. Jeho otec Antonín byl dobrým učitelem a díky tomu se dnes můžete s oběma truhláři setkat a objednat si u nich nějaký kousek nábytku, který bude mít neopakovatelný punc ruční výroby a originálního designu.
Mistr Antonín Lupoměský
Otec mladého truhláře Oldřicha Lupoměského začínal jako každý jiný učeň v truhlářské dílně pod vedením starých mistrů. Všiml si s odstupem let, jak moc se postoj k truhlářskému řemeslu změnil. Dříve se pracovalo se srdcem, s láskou k řemeslu, zatímco dnešní doba nahrává komerci a továrnímu zpracování. Dnešní truhláři dbají na odpracované hodiny a slušný výdělek, ale mizí sounáležitost s dřevem.
Český národ je národ řemeslníků. Současní truhláři, pokud se chtějí skutečně úspěšně věnovat své profesi používají moderní technologie a mnoho dalších matriálů, z nichž spolu se dřevem vyrábí. Stejně tak to dělá i Antonínův syn Oldřich, který se specializuje na výrobu stolů systémem river tables, tedy výrobu za pomoci pryskyřičných a epoxidových směsí, do nichž zalévá dřevěné části stolů.
Antonín uznává, že vstupní náklady začínajícího truhláře jsou velmi vysoké. Nakoupit potřebné vybavení a truhlářské stroje stojí obrovské peníze. Bohužel bez strojních pil, brusek a dalšího zařízení se truhlář neobejde. I to je možná jeden z faktorů, který mladé lidi odrazuje od řemesla. Přesto je ale poptávka po dobrých truhlářích velká. Mnohé dílny se totiž stejně jako třeba Oldřich zabývají specifickou výrobou za použití moderních technologií, což samozřejmě zvyšuje prestiž profese.
Práce v truhlářském oboru je stále dost, chybí ale právě ti truhláři, kteří by odvedli dobrou práci a uspokojili zakázky klientů. Antonín Lupoměský i přes pokročilý věk stále aktivně pracuje ve své truhlářské dílně. Je rád, že se jeho syn nakonec po složitých životních etapách vrátil k řemeslu a že dnes má svou know how. Má tak jistotu, že Oldřich bude dál kráčet v jeho šlépějích a použije všechno, co se od svého otce naučil. Antonín se netají tím, že je mile překvapen nápady svého syna a že uznává jeho práci, o níž on sám vlastně nikdy neslyšel a netušil, že takové technologie při práci se dřevem vůbec existují.
Když se Antonín Lupoměský ohlédne zpět a vzpomene si na léta, která strávil s Oldřichem, tehdy ještě školou povinným žákem v dílně, má radost z jeho cílevědomosti, z pracovitosti a vlastně i z jeho tvrdohlavosti, která ho dostala tam, kde dnes je. Oldřich měl možnost zcestovat v rámci svých pracovních povinností opravdu velký kus světa a načerpal přitom mnoho skvělých zkušeností, které může dnes uplatňovat doma a vkládat svůj nabytý um do výrobků.
Antonín se nebojí, že by se synem nenašli společnou řeč co do výroby, ačkoliv se jejich práce diametrálně odlišuje. Tím také nedochází ke třecím plochám a ponorkové nemoci, protože každý z nich má svůj systém a styl práce a každý vyrábí své výrobky jinak. Antonín vyrábí ponejvíce okna, dveře, schodiště a další výrobky ze dřeva, zatímco Oldřich má svou stolařinu, v níž používá moderní způsoby kombinace dřeva a dalších materiálů, jeho výrobky mají nápad a mnohdy za nimi stojí mnoho hodin přemýšlení nad proveditelností přání zákazníka. Antonín je prostě klasický truhlář ze staré školy, který dává svým výrobkům mnohaletou funkčnost, používá standardní postupy a okrajově dbá na tep moderního designu. Oldřich naopak využívá nadčasové technologie a jeho výrobky jsou nejen funkční, ale také originální. Proto může jejich společná dílna fungovat a do budoucna společně připravují novou dílnu, v níž chtějí zaměstnat pod značkou Oldřich Wood mnoho stejně šikovných a zapálených truhlářů jako jsou oni.
Bonusový materiál k 6. dílu: Oldřich Lupomeský - stolař/truhlář
Partner projektu je Skupina ČEZ
Publikováno: 1. 8. 2020
