Každý má právo na vlastní pohled i na vlastní cestu ke štěstí vysvětluje spisovatelka Daniela Kovářová ve své nové knize

Co Vás přivedlo k psaní?

Píšu od dětství, první „román“ jsem pro svého otce napsala asi v devíti letech. Svět kolem mě je plný příběhů, které odjakživa vyprávím. Jen jsem netušila, že mě osud přivede do advokacie, která je lidských příběhů plná. A tak v nich jen pokračuji i v dospělosti. Další se ke mně dostávají z mého okolí – stačí, když kousek příběhu zaslechnu v tramvaji nebo v kavárně. Lidské starosti, zvraty a zajímavé story jsou všude kolem nás.

Která kniha by se dalo říct vám přirostla nejvíce k srdci a proč?

Vždycky nejvíce žiji knihou, na které právě pracuji. Vtáhne mě do sebe, u beletrie se vžívám do jednotlivých hrdinů a hraji za ně. Mám ráda rozmanitost, proto literární styly střídám. Píšu povídky, romány, detektivky i fejetony. Ovšem moje poslední knížka je jiná – je to příručka o mezilidských a partnerských vztazích. Po třech desetiletích v advokacii vidím, proč lidé ve vztazích chybují. Důvody se totiž opakují a mnohé klienty jsem rozváděla opakovaně. Vždy si zase vybrali podobné partnery a opakovali stejné chyby.

Co podle vás v dnešní době komplikuje partnerské vztahy? Či vztahy obecně?

V knize jsem vyjmenovala 7 základních omylů či spíše mylných přesvědčení, s nimiž lidé vstupují do vztahů. A protože chybují, tak se jim vztahy nevydaří, i když o to stále znovu usilují. Knížka jim vysvětluje, proč k tomu dochází a jak se omylům vyhnout. Obsahuje cvičení, rady, doporučení a spoustu příkladů. Jako největší omyl vidím představu, že svět a vztahy vidíme všichni stejně. Není to tak – pro každého platí jiná norma, nebo spíš dnes již nic jako norma neexistuje. Každý má právo na vlastní pohled i na vlastní cestu ke štěstí. A největší výzvou dneška je soužití s jinakostí.

Jedna z kapitol se jmenuje Jak rozpůlit dítě – co je během rozvodu pro potomky největší stres?

Děti jsou velmi přizpůsobivé. Když jsou rodiče v pohodě, je v pohodě i dítě. Dítě bez problémů přijme jakkoli podivné domácí prostředí i styl výchovy. Ničí ho však hádky mezi rodiči, rodičovský spor, manipulace, pomlouvání druhého rodiče anebo situace, kdy rodiče s dítětem nemluví a ono si pak myslí, že za rozkol mezi rodiči může samo.

Rozvod je samozřejmě asi největší změnou pro dítě – jak postupovat?

Rozvod či rozpad partnerského vztahu je největší stresor vůbec. Dvojice se s ním velmi obtížně sama vyrovnává, každý z páru mívá starosti sám se sebou. Jak by tedy mohla ochránit dítě? Je jednoduché doporučit, aby partneři své spory neřešili před dětmi, ale to je ideál, ve skutečném životě často nedosažitelný. V každém případě doporučuji s dětmi mluvit. Vysvětlit jim, že se sice jako partneři rozcházíme, ale že za to nemůže dítě a že rodiči zůstaneme napořád.

Jaký je váš pohled na střídavou péči?

Střídavá péče je velké téma. Byla jsem jejím velkým zastáncem zejména v době, kdy se děti šmahem svěřovaly do péče matek, a když se matka rozhodla, otce z výchovy odstřihla. Dnes doba pokročila, většina dětí je ve společné nebo střídavé péči nebo v péči s rozšířeným stykem, takže se během posledních dvaceti let zásadně proměnila role otců na výchově dětí. Stále najdeme zarputilé matky, které otcům brání ve styku, ale společenská atmosféra se velmi proměnila. Na druhé straně je dnes často střídavá péče výhodným způsobem výchovy zejména pro rodiče, méně už pro dítě. Přehazují si je, mají co 14 dní volno, na dítě nehledí. Stále se nám nedaří přesvědčit rodiče, že střídavá péče funguje jen tehdy, pokud spolu velmi dobře vycházejí a bydlí ve smysluplné vzdálenosti – ideálně na opačném konci vesnice, aby dítě mohlo pěšky za 10 minut od jednoho rodiče k druhému dojít. Pokud se rodiče nesnášejí, nebude fungovat žádná péče. A bydlí-li 100 km daleko, pak by na ni měli zapomenout. Je udržitelná do věku cca 13 let. Dospívající pak už potřebují jedno bezpečné místo, jeden kout, jednu postel. Pak si vyberou toho rodiče, který je jim bližší. A žádný soud ani zákon s tím nic nenadělá.

Nechají si klienti poradit, jak postupovat, aby se dětem neubližovalo víc, než je nezbytně nutné?

My rodinní advokáti se setkáváme zejména s rozpadlými vztahy, ale pandemie ukázala, že naprostá většina populace je schopna se domluvit a k vyřešení problematických otázek nepotřebuje právníky ani soudy.

Kolik vašich klientů si rozvod nakonec rozmyslí?

Záleží na tom, v jakém stadiu ke mně klient přijde. Pokud se zavčasu přijde poradit, jak soudní projednání probíhá, co by ho čekalo, jak vše trvá dlouho a na co se má připravit, velmi často si rozvod rozmyslí. Nejde totiž o jediné rozhodnutí, protože podáním návrhu vše teprve začíná. Rozvodové řízení trvá několik měsíců, s dětmi třeba půl roku nebo rok, ale duševní vypořádání se s rozpadem vztahu doléhá na člověka jeden až tři roky. V tomto směru se nedá nic uspěchat.

Daniela Kovářová nezahálí ani minutu a již píše další knihu. Bude se jmenovat Naše Česko a bude obsahovat 100+1 příběhů z covidové doby i ze současnosti.