Ivana Žáková je truhlářka s velkým talentem

Jaké jsi měla koníčky v mládí? Zabývala ses dřevem nebo něčím podobným?

Já jsem od malička pořád něco tvořila. Poměrně brzy jsem začala šít, nejdřív na panenky, potom na sebe. První šicí stroj jsem začala ovládat v šesti letech, takový ten šlapací. Babička mě na něm naučila šít, máma mě na elektrický pustila přibližně v osmi letech. Mezitím jsem malovala, docela brzy jsem se naučila i plést. Už v první třídě jsem začala chodit do základní lidové umělecké školy, tam jsem vydržela do osmnácti let. Takže jsem malovala, kreslila. Chtěla jsem jít studovat Umprum, nicméně v plánech mých rodičů to nebylo, nakonec jsem tam tedy nešla. Jsem za to ráda, protože jsem se po maturitě vrhla na dráhu reklamního grafika, u čehož jsem zůstala jedenadvacet let.

A co jsi před tím vystudovala?

Vystudovala jsem gymnázium.

Co koníčky dneska? Truhlařinou se živíš, může to být koníček a obživa zároveň?

Ano, je to koníček i obživa zároveň, ale stále je to více koníček než obživa. Je docela složité a nákladné se tímto živit, ale je to koníček na plný úvazek, je to smysl mého života a nerozlišuji pracovní a osobní život. Je to zkrátka můj život – truhlařina a tvoření kolem. Není to jen o dřevu, stále šiji a dělám spoustu doplňků k truhlařině, ke svým výrobkům si vše dělám sama.

Jak se z grafičky stane truhlářka?

Pracovala jsem jako grafik jedenadvacet let, musím připomenout, že jsem opět v tomto oboru naprostý samouk, protože v době, kdy jsem se pro tuto profesi rozhodla, žádné školy ještě neexistovaly. Maturovala jsem v roce 1993, ale vždycky mě to táhlo k umění. Někdy to bylo více k byznysu, ale strašně mě ta práce chytla, začala jsem se jí věnovat. Obětovala jsem jí dost času. Přestěhovala jsem se do většího města za prací a postupem doby jsem se vypracovala na docela slušnou úroveň. Měla jsem zajímavého klienta, ale jak už to tak bývá, přišel čas vyhoření. Nedokázala jsem se z něho dostat a řekla jsem si, že jediná možnost je s tím seknout a začít dělat něco rukama.  

Proč zrovna truhlařina? Proč ses nevrhla třeba do toho pletení, že bys na zakázku pletla svetry?

To mě nikdy ani nenapadlo, že bych pletla svetry nebo háčkovala, protože to dělá kdekdo a asi jsem byla vždy tam někde v podvědomí chlap. Potřebovala jsem dělat něco tvrdšího, prostě tvrdší a složitější práci. Já si vždy v životě kladla větší cíle, než jsem byla schopna unést. Tak možná proto. Dřevo mě vždy lákalo a jsem spíš technický typ, tak jsem se toho nebála.

Když máš vystudováno úplně něco jiného, jak se učíš práci se dřevem? 

Měla jsem jednoho mentora, ale ten mě učil základy - víceméně ohledně bezpečnosti, jak se stavět ke strojům, jak řezat na pile. Tohle jsem potřebovala znát, pokud to neumíte ovládat, tak si můžete dost ublížit. Přeci jen mi jde o vlastní prsty a o zdraví, ale zbytek jsem se učila všechno sama. Pomocí videí a stylem pokus/omyl.

Vzpomeneš si na svůj první výrobek?

První, co jsem vyrobila, byla určitě nějaká bedna. Byla ale celá křivá a bylo to celé špatně. Skončila v ohni - jako potom spousta dalších. Půl roku jsem se trápila a bojovala.

A ta první věc, nad kterou sis řekla, ty jo, jsem fakticky dobrá, na tuhle věc jsem pyšná, ta už je tak, jak jsem ji chtěla. Která to byla věc?

První věc ? Byla to komoda. Paradoxně jsem se pustila do větší věci, než kdybych začínala tou menší. Začínala jsem těmi většími. O té jsem byla přesvědčena, že ano, ta už by možná mohla být na prodej. Stále existuje, protože jsem ji neprodala z důvodu, že byla první. Mám ji doma.

Máš doma někoho, kdo by měl podobný zápal -  sourozence, rodiče, někoho, po kom jsi podědila talent na práci?

Zřejmě jsem umělecký talent zdědila po dědečkovi z otcovy strany. Nádherně maloval. Po mámě mám cílevědomost a pracovitost, po tátovi mám houževnatost a šikovné ruce. Můj otec se stal v podstatě v důchodu řezbářem a dělá docela slušnou práci. Takže ano, asi to tak nějak máme v rodině. Ke dřevu jsem se dostala i z toho důvodu, že jsme se před 10 lety přestěhovali i s manželem na vesnici do domečku a chtěla jsem domeček zařizovat. Jelikož mám velmi vytříbený vkus, tak jsem chtěla pořizovat zajímavý nábytek, něco výjimečného. Na trhu je to docela problém. Nejen finanční, ale i v dostupnosti. Tak jsem si řekla, může to být těžké vyrobit komodu?

A pustila ses do toho.

A pustila jsem se do toho.

Co manžel, když jsi ho zmínila?  Dělíte se o dílnu nebo ti tam raději vůbec neleze?

Manžel mi přenechal část své dílny, která byla původně jeho. Teď už mi tam moc neleze, já už mám mnohem víc nářadí než on, takže si ho půjčuje, ale třeba pily, tak ty používáme oba. Spíše to u nás funguje tak, že dostávám úkoly a ty plním.

Takže on si vybere, že mu vyrobíš, už ne komodu, ale vyrobíš mu třeba sedačku. A ty se do toho pouštíš?

Ano, byly potřeba vyrobit dveře do kůlny. Tak jsem dostala úkol: Zlato, je potřeba vyrobit dveře do kůlny. Takže u nás to teď takhle je.

Změřil ti je alespoň? Nebo jsi si to musela jít naměřit?

Ne, ne. Je to zakázka jako každá jiná. Musím si to obstarat od začátku až do konce. Ale musím říct, že máme i společné projekty. Teď jsme obkládali dílnu dřevem. Ano, je to náhodou moc pěkné, když můžete s mužem pracovat na společné práci, kdy on stojí na tom žebříku s hřebíkovačkou a vy mu připravujte a krátíte palubky. Je to moc krásné, když dokážeme takto spolupracovat.

Bavily jsme se o tom, že tento obor není úplně jednoduchý a uživit se v něm také není snadné. V čem bys řekla, že jsi jiná než ostatní ve tvém oboru?   

Zásadně si všechny své výrobky navrhuji sama, všechny mají společného jmenovatele. Říkám tomu holčičí industriál, když tomu původnímu industriálnímu nábytku dávám holčičí nádech. Myslím si, že mám naprosto výjimečné a originální kousky už z toho důvodu, že vznikají v mé hlavě a nebojím se experimentovat. Dost překvapivě kombinuji materiály a doplňky.

Jakou máš další metu? Čeho bys chtěla dosáhnout? Jakou máš vizi do budoucna pro sebe?

Má vize do budoucna je mít vlastní concept store. K tomu to všechno směřuji a mým cílem je, aby mé výrobky získaly cejch nedostupnosti.

To budeme mít k tobě z Prahy tedy hodně daleko ...

Tak to je mi líto, ale víte jak? Když člověk něco chce, je ochoten něco obětovat.

Je to tak, tak se budeme těšit. Děkuji za rozhovor, přeji hodně štěstí a ať to vyjde.

Zaujala vás práce Ivany? Podívejte se na stránky www.holkasedrevem.cz, kde najdete víc ukázek.