V Lexově dílně najdete stroje z roku 1892

Jak jste se dostal k práci rukama?

Asi proto, že mě to vždycky bavilo. Jelikož v mém dětství nebyly žádné tablety, telefony a tak dále, tak jsem si hrál na chatě. Tu jsme měli uprostřed lesů, byla tam taková truhlárnička a kovodílnička. Tatínek to tam měl zařízené, protože všichni v té době byli kutilové. Tak jsem vyráběl a bavilo mě to. Poznával jsem řemesla.

V kolika letech jste poprvé něco vyrobil?

To vůbec nedokážu říct. Nepamatuji si, co kdy bylo. Ale vím, že jsem vyráběl odjakživa. Od chvíle, co jsem v ruce udržel nůž, jsem řezal klacky. Děda mi udělal dřevěný nůž, kterým jsem krájel všechno měkké, co jsem našel v lese, houby a podobně. To mi mohly být tak dva až tři roky. Později jsem vyráběl náročnější věci. Když teď vidím, co jsem vyrobil v pěti letech, tak to bylo z pohledu dospělého samozřejmě hrozné, ale na pětileté dítě pořád myslím dobré.

Měl jste tedy inspiraci v rodině?

To ani ne. Inspiraci jsem neměl, ale měl jsem tu možnost. Tenkrát (to byla nějaká 70. léta) si všichni museli všechno vyrobit sami, protože nic nebylo. A co bylo, tak bylo drahé a nebyly na to peníze. Tenkrát byli kutilové z nouze opravdu všichni. A díky tomu, že jsem měl ty možnosti, tak jsem vyráběl.

S jakým materiálem děláte nejraději?

Můj nejoblíbenější materiál bude asi dřevo. Snadno se obrábí, je přírodní, má krásné barvy. Ale tím, že jsem vzděláním a původním povoláním strojař, tak umím obrábět kovy, svářím, vybavení na to mám. Mám i zálibu ve starých strojích. Rád kombinuji dřevo s kovy, s ocelí. Přidávám další přírodní materiály, jako je třeba kůže, která je teplá na omak, příjemná. A k tomu teď, co moderní technologie dovedou a umožňují, mám možnost použít i věci z 3D tisků.

Uvedl jste, že jste strojař, ale máte rád dřevo. Proč jste si nevybral školu, kde byste se dřevem zabýval?

V pubertě jsem absolutně neměl představu, co chci dělat. Tenkrát to bylo ovlivněné vším možným, i třeba existenčním potenciálem. Jeden můj dědeček byl řezník, druhý ředitel školy a banky. Jsem z takového nesourodého prostředí. Jedna půlka rodiny byla praktická, takže jsem chtěl jít dělat kuchaře a technologii masa, abych měl peníze. Druhá půlka rodiny byla zaměřená jinak, tetička je operní pěvkyně, babička profesorka tance. Měl jsem ty vlivy oboustranné. Chtěl jsem původně studovat matematiku a botaniku. Protože jsem se ale v pubertě začal flákat a přijímačky mi nevyšly, osud mě zavál na strojárnu a pak na vysokou.

Máte svou vlastní dílnu?

Celý život se živím obchodem, jsem kancelářská krysa, i když to vlastníma rukama vyrobit umím. Vlastně mě živí import hliníkových kol na auta, (OZ znáte třeba z Formule 1). Není to tak, že bych prodával kola přímo na Formule. Ale zastupuji tady firmu, která kola vyrábí. Tím jsem se dostal k úpravám aut. Jsem vystudovaný konstruktér a designér aut. Takže jsem měl svou firmu, kde mechanici vyráběli dle mého zadání. Vlastnoručně jsem vyráběl jen v rámci hobby. Jak jsem zestárnul a zklidnil se, přestěhoval jsem se do domku, kde mám garáž.

Tu jsem si zařídil jako dílnu, protože jsem se v práci trochu nudil. A tam mám všechno. Od CNC po staré litinové stroje. Zachraňuji také stroje ze šroťáku, mám pásovou pilu, co má 400 kilogramů. Je z roku 1909, to je nádherný stroj. Protože dědeček byl řezník, mám staré nářezáky na šunky a na salámy, červené se setrvačníkem. Ty se začaly vyrábět okolo roku 1892. Mám 28 repasů.

Máte nějaký výrobek, na který jste patřičně hrdý?

Jsem hrdý na všechno, co jsem vyrobil. Když se podíváte do mého portfolia, uvidíte, že jsem zkusil prakticky všechno. Vazby knih, šperky, až po nábytek. Nejvíc vidět je teď asi křeslo z katapultu ze stíhačky. Je to dané i tím, když zadavatel řekne, že máte neomezený rozpočet. To se pak člověk vyřádí. Za čtvrt milionu korun uděláte krásnou židli do kanceláře.

Máte cíl, kterého byste chtěl dosáhnout? Nebo nějaký plán na nejbližší dobu?

V kutilské sféře asi ne. Zpracovávám to, jak to přijde. Znám architekty, kteří cokoli krásně nakreslí. Ale ono se to pak třeba nedá vyrobit, protože oni neřeší pevnost a fyziku. A to jsou věci, které mě baví řešit. I díky tomu, že mám široký záběr (od kompozitů), protože jsem přičichl i ke stavbě letadel. Objevuje se to vlastně i u těch závodních aut. Umím zkombinovat dřevo s kompozitním materiálem a vyrobím věc, která by vlastně fyzicky neměla vydržet. Jenomže má uvnitř neviditelné výztuhy.

A to jsou ty výzvy, které mě baví. Udělat něco, co se vlastně na první pohled nedá vyrobit. Odborník žasne, laik se diví, protože nevidí dovnitř. Uříznout prkno do pravého úhlu umí každý.

Lexu můžete dále sledovat po značkou Lexani Design na webu www.lexani.cz.

Zdroj informací: DREAM TEAM - Mistři dílny