Opusťte svou ulitu, splňte si sen a dělejte to, co vás baví

Zavzpomínejte a popřemýšlejte…

Pamatujete si, čím jste chtěli být v dětství? Je naprosto jedno, jestli jste chtěli mít květinářství, být paní pokladní anebo jezdec Formule1, tehdy jste měli sny, ve které jste věřili, že se stanou skutečností. A někde cestou životem jste se “ztratili” a chodíte do zaměstnání, které vás nenaplňuje, ale jen unavuje a vysává.

„Pravděpodobně je na čase srovnat si v hlavě myšlenky, cíle a sny. Zkuste zavzpomínat, po jaké práci jste toužili, anebo jestli ve volné chvíli máte koníček, který by se mohl stát i vaší obživou. Nemusíte najít zalíbení pouze v jedné činnosti, ale rovnou v několika. Také je možné, že to co vás naplňovalo dříve, dnes už nemusí. Měníme se a vše kolem nás pak s tím. Zkuste si sepsat několik činností, které by vás jako zaměstnání naplňovaly a pak se podle vnitřního pocitu pro jednu rozhodněte,“ doporučuje mentorka Veronika Navarro. Můžete taktéž použít vyřazovací metodu, pokud jste aktivit nalezli více.

Jestliže nevíte

Pokud nevíte, co vám dělá radost a cítíte “mrtvo” nebo máte pocit, že necítíte nic, že se nemůžete najít, vyzkoušejte následující. „Doporučuji dvě věci. Zaprvé, dovolte si nevědět. Dovolte si sami sobě, že nevíte, dovolte si i ten pocit, že prostě nevím, a je to v pořádku. Protože jsem doteď v životě dělala věci, které třeba nebyly tím pravým ořechovým a potřebujete se na chvíli zastavit, opečovávat se a obrátit pozornost dovnitř, abyste teprve pak mohli začít vnímat, co je to, co dělá radost opravdu MNĚ, bez ohledu na to, co říkají ostatní nebo by se mělo,“ radí Veronika Navarro.

Obavy a strach

Hypotéka, auto na úvěr, domácnost s dětmi a mnoho dalšího se vám v hlavě vynoří v případě, že jen vyšlete myšlenku o změně zaměstnání. Tyto nemalé závazky vám mohou bránit ve změně, o kterou už si tělo i duše říkají dlouho.

„Žádná změna není jednoduchá, a už vůbec ne ta, která se týká vašeho zaměstnání. Jenže ty obavy a strachy, které se vám dostavují, jsou často větší v naší hlavě a zdaleka nejsou neřešitelné. Zkuste si je pojmenovat, sepište si, čeho přesně se bojíte a také i to, co nejhoršího se může stát, pokud ve změně práce neuspějete,“ sděluje Veronika Navarro, „Když se nad vším zastavíte, dopřejete si čas a podíváte se na situaci a své strachy konstruktivně, zjistíte, že to není to nic tak hrozivého, je to tak? Když si strachy pojmenujete, najednou nejsou tak děsivé. A to, co se stane potom, jakmile projdete “údolím strachů” bude báječné. Ten pocit naplnění, spokojenosti, vítězství prostě stojí za to,” dodává.

Volání po tom dělat, co vás baví, je vždy mnohem silnější, než strach opustit to, co člověka nebaví, jen je třeba překročit ten strach. „Jakmile ho překročíte, přijmete nejhorší možnou variantu, pochopíte, že nikdo jiný to za vás neudělá a uděláte ten první krok, reálnou akci a rozhodnutí v životě, pak vám život půjde naproti. Bude před vámi skládat puzzlíky tak nečekaně, že tomu možná někdy nebudete ani sami věřit a už vůbec byste je rozhodně předtím sami nevymysleli. Zásadní je ale jít do akce, nezůstat jen u doufání a teorie,“ říká Veronika Navarro.

Jsou lidé, kteří šli za tím, co je baví a naplňuje, přestože měli hypotéku nebo malé děti, dokonce dluhy nebo se zvedali opravdu ze dna. A zvládli to! Pamatujte, kdyby to bylo jednoduché, dělali by to úplně všichni. Cesta změny není pro každého. Člověk se musí velmi odhodlat a být natolik přesvědčený o své změně a správnosti snu, že nakonec uspěje.

Co na to řekne okolí?

Kolik lidí v blízkém okolí vás podpořilo, když jste chtěli cokoliv změnit? Nikdo? „Ze zkušenosti s klientkami za nejnáročnější v tom procesu dělat to, co nás baví, vnímám kritiku a nepochopení okolí. Často se toho klientky bojí, aniž by ještě vůbec začaly a věděly, jak okolí vůbec bude reagovat. Projektují si tak do reakcí okolí něco, co vůbec nemusí nastat a používají to pro uhýbání před svým rozhodnutím,” sděluje Veronika Navarro.

Vztahy někdy bývají velmi náročné a je to velmi komplexní téma, takže nelze dát jednoznačný návod pro všechny. Nicméně každý z nás žijeme svůj život a každý z nás si zaslouží ho žít šťastně a naplněně. Vždy je na místě samozřejmě komunikace, otevřená a upřímná, ale pokud ji druhá s respektem nenaslouchá, pak se nesnažíme přesvědčovat ani ospravedlňovat, ale vyslechněme, zjistěme, zda na tom něco je, ale jděme si stále dále za tím, kam chceme a potřebujeme.

„Věřím, že když je člověk šťastný, přeje naplno štěstí i ostatním, když člověk respektuje sebe sama, s respektem zachází i s ostatními, a pokud má člověk naplněný svůj pohár, teprve tehdy může skutečně pomáhat ostatním a světu. A to vše bychom měli mít na paměti, když se necháváme upozadit a ovlivnit možným nebo skutečným nepochopením okolí či rodiny,” říká Veronika Navarro.

Zatočte s výmluvami a nic už vám nebude bránit v cestě

„Možná to bude znít jako klišé, ale vždy jsme to jedině my sami, kdo si brání ve štěstí a kdo má zároveň moc věci změnit. Ukazují nám to lidé, kteří v ohromně těžkých podmínkách a okolnostech, ať už ve vnějším světě nebo přímo ve svém životě či zdraví, našli vnitřní sílu a změnili tyto okolnosti nebo využili jejich potenciál a dary pro sebe. A pak jsou tu lidé, kteří mají třeba i podmínky velmi příznivé, ale svůj život vymlouváním, odkládáním nebo vyhýbáním se vyvíjeli úplně jinak,” upozorňuje Veronika Navarro.

Zároveň ta věta, že si bráníme sami, může někoho vést k obviňování se a k tomu, že se vlastně nikdy nezvedne. Neobviňujme se, i když si bráníme sami, neznamená to, že se za to budeme “bičovat”. Je potřeba to prostě nechat v minulosti, podívat se do budoucnosti a jít jí velmi aktivně vstříc.

„Na tuto otázku doporučuji si každému odpovědět sám, protože každý má vždy odpovědi v sobě a moc dobře to ví. Čím si bráním dělat to, co miluju? A případně ji doplnit, proč bych si měl bránit? A pokud si nebráním nebo jsem připravený si přestat bránit, co budu dělat odteď jinak,” uzavírá mentorka Veronika Navarro.

Příběh mentorky Veroniky Navarro:

Společně s manželem jsme začínali náš první projekt ve chvíli, kdy jsem po odchodu z předchozího projektu byla už nějakou dobu doma bez příjmů a manžel věděl, že jeho práce v korporátu už ho nenaplňuje. Měli jsme hypotéku na dům a taky myšlenku na projekt a tak jsme do toho šli, a abychom ho mohli opravdu rozjet, vzali jsme si ještě půl milionový úvěr do začátku a manžel odešel z práce. Zůstali jsme tedy na začátku rozjezdu projektu s hypotékou, úvěrem a oba bez práce.

Věděli jsme, že pokud se nám projekt nepovede rozjet, nejhorší, co se může stát je, že půjdeme oba někam do práce, přestěhujeme se do zpět do bytu a dluh holt budeme splácet delší dobu. Byl to risk? Ano a ne každému to takto může vyhovovat a ne vždy je to nutné to udělat tímto způsobem, vůbec to není návod, ale je to znázornění toho, že diskomfortním rozhodnutím a postavení se za to, co chci, se opravdu nevyhneme. Pokud bychom měli vyčkávat na ideální podmínky, taky se nemusíme do konce života dočkat.

A to vnímám jako rozdíl mezi lidmi, kteří opravdu dělají, co je baví a naplňuje a jsou v tom dobří a úspěšní - že se pro to rozhodnou a jdou si za tím. My se s manželem do práce už nevrátili a projekt se nám díky plné pozornosti a pevnému rozhodnutí povedlo rozjet tak, že jsme si vydělávali mnoho násobně víc, než oběma našimi pracemi předtím a ještě u toho měli kopec volného času.

Zdroj informací: Verunity