Udělej to jako racek: Vy... se na to!

Jak jsem (téměř) přestala být milá - Lea Blumenthalová

Když se někdo vždy a za každou cenu snaží zavděčit se všem – neříká to, co chce říct, co si skutečně myslí nebo co cítí – vyhýbá se jakýmkoli konfrontacím. Takový člověk je sice vyrovnaný a láskyplný, ale potlačuje své skutečné pocity – tím nakonec zrazuje sám sebe, protože si nevytváří prostor pro vlastní potřeby. Navíc tím ještě dává podnět k dalším konfliktům a situaci ještě vyhrotí. V určitém okamžiku člověk pod takovým tlakem exploduje nebo se zhroutí. Neschopnost říct ne a odmítání vstupovat do konfliktů lze považovat za závislost na harmonii, což může být problém. Všechno to vyhýbání se hádkám a nedostatek smířlivosti totiž škodí zdraví, způsobuje poruchy spánku, bolesti hlavy a celkovou nevolnost.

Lea Blumenthalová má panickou hrůzu z jakékoliv konfrontace – prostě nedokáže přenést přes srdce, že by zklamala něčí očekávání. Výsledkem je, že zrazuje své vlastní potřeby a přání. Nakonec je vždycky naštvaná, že se zase nechala zlomit. Ale jednoho dne se rozhodne: Teď je s tím konec! Spolu s přítelkyní psycholožkou se Lea postaví své závislosti na harmonii a pozná mechanismy jejího průběhu ve svém podvědomí.
 
„Je možné naučit se řešit konflikty? Ano, je. S pomocí psychologických rad a cvičení mohou i ti největší odmítači konfliktů udělat krok k sebevědomému nastavení mysli, které výměnu názorů nevnímá jako hrozbu, ale jako příležitost. Protože věřit, že mlčení vyřeší problémy, je jako zakrývat si oči ve snaze stát se neviditelným,“ říká autorka knihy – Lea Blumenthalová.

Ukázka z knihy

Zprávy z neznámého vesmíru

Každý z nás už někdy zažil situaci, kdy se cítil odmítnutý, ať už to bylo při pracovním pohovoru, rozchodu s někým nebo v převlékací kabince H&M při nákupu plavek. Některé z těchto situací se nám vryjí do naší emocionální paměti takovým způsobem, že v nás zanechají bolest. Na samotnou událost můžeme zapomenout, dokonce i na odmítnutí, ale v našem podvědomí to nadále působí chaos a manipuluje to s námi v našich životech, přestože ta věc měla být už dávno promlčená.
Bez ohledu na to, jestli dokážeš přímo nahmatat ránu, nebo jen cítíš nejasný pocit odmítnutí z doby, která už minula: Představ si, že by tvé dnešní, pravděpodobně těžší, ale nekonečně moudřejší já navštívilo tuto tvou mladší verzi. Pověz jí nebo jemu věci, které bys v té době býval/a chtěla/a slyšet: že jsi milý člověk. Že ta událost nemá moc tě ovlivnit.

*

V příručkách o všímavosti se píše: Děláme dobře, když nepodléháme svým reflexům nebo naučeným vzorcům chování, ale přijímáme to, co je, aniž bychom to hodnotili. Získáme tak čas na nalezení vhodné reakce, která nám umožní cítit se příjemně a autenticky.
Zní to příliš dobře, než aby to byla pravda, že? Přesto to opravdu není těžké. Jediné, co potřebujeme, je čas.
Konkrétně čas, který uplyne mezi událostí a naší reakcí na ni. Obvykle se jedná o milisekundy. Všímaví a uvědomělí lidé si dokážou vytvořit prostor, než začnou (jakkoli) reagovat, ať už slovně, emocionálně nebo fyzicky. Dobrou zprávou je, že čím častěji to budeš zkoušet, tím lépe se ti to bude dařit.

*

Když se vyhnu konfliktu nebo konfrontaci, většinou se pak pochválím, protože jsem druhým ušetřila problémy. Samozřejmě, že myslím jen na ně… Jenže to vůbec není pravda. Jediný, o koho mi při mé závislosti na harmonii jde, jsem já sama. Ostatní jsou jen moje alibi. Používám je, abych se vyhnula nepříjemnostem. Je to nejen zbabělé, ale také manipulativní a podlé. V neposlední řadě je to nespravedlivé vůči mně samotné, protože zcela ignoruju své vlastní potřeby (kromě přehnané touhy být oblíbená).
Wow. Jsem ještě sobečtější kráva, než jsem si myslela. A musela jsem se dožít téměř čtyřicítky, abych si uvědomila, že je rozdíl mezi závislostí na harmonii a mírumilovností. To poslední znamená vůli sjednat a udržet mír. To první je touha zajistit mír za každou cenu, bez ohledu na to, jak moc je to scestné. Neochota jít do konfliktu přitom způsobuje, že problémy nezmizí – naopak, propojí se a přerostou v jakýsi Mount Everest

*

Konflikty je třeba řešit rychle. Je to jako s vysáváním, čištěním zubů a placením daní: není to super, ale když to neuděláte, je to nakonec opravdu nepříjemné. Takže je lepší dělat každý den něco málo než na konci roku otevírat dveře exekutorovi ve špinavém bytě a s paradentózou v puse.
Zvládat konflikty se určitě lze naučit. Podobně jako francouzská slovíčka. Nebo na tři tahy zacouvat na parkovací místo. Pokud se tomu budete vyhýbat, ani jedno z toho se nezlepší. A není třeba se hned pouštět do boje s nějakým protivníkem. Místo toho je to možná opravdu jako ve videohře Super Mario: začnu na prvním levelu a pomalu se budu zdokonalovat.

Zdroj informací: Nakladatelství Kazda