Rainer Wohlfarth, Bettina Mutschlerová – Léčivá síla zvířat

Léčivá síla zvířat - Rainer Wohlfarth, Bettina Mutschlerová

Kontakt s domácími mazlíčky obohacuje náš život a v mnoha situacích se může ukázat jako léčivý, protože nám pomáhá vyčistit si hlavu a nemyslet na stres v práci či na budoucnost.

V knize Léčivá síla zvířat se autoři zabývají souvislostmi mezi zvířaty a lidským zdravím. Dozvíte se, co můžete udělat pro to, abyste tuto léčivou sílu zvířat využili. Autoři uvádí vědecké poznatky, popisují každodenní zkušenosti při práci se zvířaty a snaží se slovy vyjádřit to, co lze ve skutečnosti pochopit pouze intuitivně. Uvádí konkrétní příklady ze své každodenní praxe i příběhy lidí, pro které zvířata udělala mnoho dobrého.

„Zvířata nám pomáhají svými specifickými schopnostmi – formou komunikace, životem v přítomnosti, důvěrou a pozorností. V terapii zvířata podporují pocit bezpečí, motivaci, potřebu sdílení, socializace a spolupráce. Prostřednictvím zvířat tak může terapeut rychleji oslovit traumatizované dítě, navázat s ním kontakt a udržet si ho,“ říkají autoři knihy Léčivá síla zvířat – Rainer Wohlfarth a Bettina Mutschlerová.

Autoři:

Dr. Rainer Wohlfarth (* 1960) je psychoterapeut se zaměřením na behaviorální terapii a neuropsychologii. Provozuje vlastní praxi a vede „Ani.Motion“ – institut pro terapii pomocí zvířat v Sasbachwaldenu. Je také prezidentem Evropské společnosti pro terapii pomocí zvířat (ESAAT) a viceprezidentem Mezinárodní společnosti pro terapii pomocí zvířat (ISAAT).

Bettina Mutschlerová (* 1968) je specialistkou na terapii pomocí zvířat. Při každodenní práci s klienty používá psy a osly. Přednáší na „Ani.Motion“, provozuje školu pro výcvik asistenčních psů a je autorkou mnoha odborných knih a vědeckých článků. Je uznávaná jako jedna z nejinovativnějších odbornic v oblasti vztahů mezi lidmi a zvířaty.

Ukázka:

Sedm klíčů k léčivému účinku

Prvním klíčem je vnímat zvíře nikoliv jako terapeuta, ale jako někoho, kdo nám dává mimořádnou příležitost k sebereflexi, motivaci a komunikaci. A pokud chtějí mít klienti z terapie pomocí zvířat skutečný užitek, nesmí být kontakt se zvířetem – jak jsme už psali – ponechán jen tak. Musí být propojen s kontextem klientova života.
Druhým klíčem je „třetí oko“, oko pro podprahové signály, které vysílá klient a zvíře. Při terapii se často stane něco významného, i když si klient se zvířetem „jen“ hraje nebo celé terapeutické sezení omezil na počáteční pozdrav a rozloučení. K čemu přesně v interakci mezi klientem a zvířetem dochází, není vždy na první pohled zřejmé a k důležitým okamžikům nedochází vždy tehdy, když je očekávám, ale naopak v nejméně pravděpodobných situacích. Pak mluvíme o téměř zázračných okamžicích.

Třetím klíčem je „umět se odpoutat“. Je zcela kontraproduktivní, když terapeut a klient soupeří – většinou nevědomě – o náklonnost zvířete. Terapeut pracující se zvířecími pomocníky musí dokázat alespoň na dobu terapeutického sezení přenechat pole působnosti klientovi, což je často obtížné.
Čtvrtým klíčem je dobrovolnost. Při terapii se snažíme vytvořit prostředí, kde mají zvířata co nejvíce možností projevit se tak, jak zrovna chtějí. Musí mít svobodu, aby si vybrala, jestli s námi chtějí komunikovat, procházet se nebo se od nás oddělit a mít chvilku pro sebe. My tomu říkáme, že zvíře může říct „ne“. Pouze pokud víme, jak naše zvíře za určitých okolností reaguje, jsme připraveni a dokážeme jeho „ne“ rozpoznat.
Šestým klíčem jsou dobré životní podmínky zvířat. To je naše největší priorita. V počátcích terapie pomocí zvířat se zvířata používala hlavně u zdánlivě nevyléčitelných klientů. Pozornost se vždy soustředila na nemocného, zvířata byla většinou jenom nástrojem k dosažení cíle, který byl nahrazen, pokud uspokojivě neplnil zamýšlený účel. Zvířata byla považována za jakési živé pilulky nebo terapeutický materiál a etickým zacházením se obvykle nikdo nezabýval. Teprve postupně se začalo uznávat, že ke zvířeti v terapii se musí přistupovat jako k partnerovi, a ne jako k nástroji, který lze zahodit, když přestane fungovat.

Sedmý klíč zní: Zvířata jsou individua s individuálními schopnostmi. Zvířata jsou víc než jen nástroj či prostředek. Jsou to naši zaměstnanci na čtyřech nohách. Stejně jako lidé mají i zvířata velmi rozdílné schopnosti – není divu, že na nás i velmi rozdílně působí. Například pes, který je neustále v pohybu a vyžaduje hru, může mít tendenci zhoršovat příznaky dítěte s ADHD, zatímco stejný pes může probudit depresivního klienta z letargie. Nebo pes, který se proti vám prudce rozeběhne, když vás chce uvítat, může u někoho s traumatem způsobit, že se ještě víc stáhne. Pokud je zvíře přátelské, zdrženlivé a nevnucuje se jako alpaka a vy si jeho blízkost musíte nejprve zasloužit, pak je ideální pro někoho, kdo vyhledává kontakt, ale má špatné zkušenosti s lidskou blízkostí.

Zdroj informací: Nakladatelství KAZDA