Bestsellerový autor Robert Bryndza představil první samostatný psychologický thriller s názvem TÍŽIVÉ TICHO

Rozhovor s Robertem Bryndzou nejen o jeho nové knize

Setkáváme se v Praze. Vím, že tu nejste poprvé, a v nějakém rozhovoru jste řekl, že se do České republiky vždycky moc rád vracíte.

Mám moc rád celou Českou republiku a Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Byl jsem tu už mockrát, dokonce tolikrát, že by se Praha dala považovat za můj další domov. Samozřejmě jsem prošel všechna „povinná“ místa, ale rád se tu jen tak toulám, objevuju nové uličky a zákoutí. Mám hrozně rád, když se můžu jen tak „ztratit v uličkách“, a Praha je na to jak dělaná.

Svůj nejnovější thriller jste zasadil na fiktivní ostrov Tišina u chorvatského pobřeží. Neuvažoval jste o tom, že byste jako kulisu k detektivnímu případu využil právě třeba i Prahu?

Je pravda, že Praha přímo vybízí k tomu, aby se stala místem nějakého zapeklitého zločinu, a jako lokalita pro příběh je vhodná. Je to skvělé místo pro thrillery, také se tu spousta takových příběhů natáčela. Takže se nebráním tomu, že bych někdy nějakou knihu do Prahy zasadil.

Jak už jsme zmínili, ostrov Tišina je fiktivní. Můžete nám prozradit, jak tato vymyšlená místa vytváříte? Malujete si například mapu ostrova, který vymyslíte?

Poté, co dokončím první verzi příběhu, si nakreslím mapu, a když můj manžel čte tuto první verzi,
má tu mapu u sebe a kontroluje, zda všechno sedí. V tomto případě se mapa od začátku po finální
verzi ani moc nezměnila. Dokonce jsem ji chtěl vložit do knihy, ale nakonec jsem si to rozmyslel,
protože mi přišlo lepší, aby si ostrov čtenáři mohli představit sami.

Začal jste romantickými komediemi, pak přesedlal na detektivní thrillery. Nyní jste se v knize Tíživé ticho poprvé ponořil do psychologického thrilleru. Co vás k této změně vedlo?

Myslím si, že ten skok není tak velký. I příběh, který jsem rozepsal v knize Tíživé ticho, je zčásti vlastně detektivním příběhem, i když hlavní hrdinka Maggie není oficiálně detektiv, ale lékařka, která řeší záhadu – proč zemřel její manžel. Nejprve to vypadá, že spáchal sebevraždu, ale postupně se odhalují podezřelé okolnosti. Čím víc Maggie pátrá a ptá se, tím víc záhadu rozplétá, a tím víc se blíží také rozluštění zápletky.

Kde hledáte pro své příběhy inspiraci?

Inspiraci vnímám všude kolem. Buď jde o věci, které se mi staly, někdo mi o nich vyprávěl, četl jsem o nich v novinách. Nápad na tuto novou knihu Tíživé ticho se začal rozvíjet, když jsem byl na dovolené v Chorvatsku a bydlel jsem tam v domě, který mi právě tu inspiraci vnuknul.

Máte nějaký konkrétní způsob, jak vytváříte zápletky a odhalujete vraždy ve svých
příbězích?

Celý ten proces je docela složitý – ovšem usnadňuje mi to fakt, že detektivky mají poměrně pevně danou strukturu. Ale i tak je potřeba hodně přepisování, redigování a úprav – jak mých, tak i od redaktorů, kteří na mých knihách pracují a snaží se odchytat všechny faktické chyby. Teď jsem si najal ženu, která vytvoří takovou „bibli“ obou sérií – tedy zpracuje všechny postavy a další důležité informace, abych na nic nezapomněl.

Jaký je proces vašeho psaní? Máte nějaké rituály nebo zvyky, které vám pomáhají?

Mám rád, když jsou se mnou moji psi, zatímco píšu. Myslím, že mi to pomáhá v koncentraci. Taky oceňuji, když je ticho. Vždycky píšu během „běžných“ pracovních hodin, abych mohl mít taky normální život. Pracovnu mám teď už naštěstí doma, mám výhled na les. Dřív jsem psal, kde se dalo, takže je příjemné mít místnost určenou jen na práci a na psaní.

Jak vidíte budoucnost kultury – nejen knih, ale i filmu, TV, divadla? Máte obavy, že s rozvojem technologií přijde její konec nebo výrazná změna?

Trošku se obávám toho, že umělá inteligence sebere práci kreativním lidem. Někdo argumentuje tím, že nikdo už nepoužívá psací stroje, používáme počítače a nikdo neříká – chudáci vyráběči psacích strojů teď nemají práci. Ale já si myslím, že tohle je něco jiného, protože pokud umělá inteligence v budoucnosti dokáže napsat knihu lépe než spisovatel, bude to jen proto, že byla vycvičená už existujícími texty všech autorů, a s tím mám problém. Kdyby šlo jen o to, že jde o novou technologii, která odvede lepší práci – dobře.

Určitě existuje mnoho věcí, které bude umělá inteligence v budoucnu dělat a které nám budou k užitku, ale u tohohle nevím. Lidé mají prožitky, které jsou jedinečné právě jen pro lidi. Doufám, že to nezmizí, protože pokud počítač zrecykluje příběhy, které už existují, tak vlastně nebudou vznikat žádné nové příběhy, pokud to dává smysl. Je to ale těžká otázka. Nutí mě to přemýšlet o tom, jak to bude třeba za pět let. Budu mít ještě práci? Nebo bude existovat program, kterému řekneme – použij těchto pět věcí a vytvoř román s Erikou Fosterovou?

A co budoucnost čtení? Jak vidíte ji?

To je zajímavá otázka. Žijeme v době, kdy je možné nadiktovat e-mail pomocí čipu připevněnému k hlavě, tak proč by to nemohlo být naopak? Pokud by byl takový čip propojený s naší hlavou, asi bych raději poslouchal audioknihu. Mimochodem, myslím, že v dohledné budoucnosti bude mnohem více audio projektů. Audioknihy jsou teď čím dál častěji dramatizované, pracuje na nich více herců, více hlasů. Možná budeme mít jednou virtuální helmu a text se před námi zobrazí. Já mám čtečku, ale někdy ji samozřejmě zapomínám nabíjet. Když máte knihu a denní světlo, nepotřebujete nic jiného.

Děkujeme za rozhovor. Prozradíte nám ještě, na co se můžeme těšit v nejbližší
budoucnosti?

Snad vám udělá radost, že už na jaře se vrátím k detektivu Erice Fosterové a představím její osmý případ. A za rok před Vánoci se vrátí i Kate Marshallová a Tristan Harper.

Zdroj informací: COSMOPOLIS, Grada Publishing, a.s.