Vysvědčení: Co nám vlastně říkají známky našich dětí?

Jedním z problémů známkování je, že průměrná známka za pololetí vůbec nemusí zohledňovat fakt, že dítě se postupně zlepšovalo.

„Dokud je dítě v procesu učení, nemělo by dostávat špatné známky za to, že dovednost ještě neovládá kvalitně. Například se učíte psát všemi deseti nebo kreslit zátiší. I když se od začátku velmi snažíte a poctivě trénujete, můžete z průběžných testů či kreseb dostávat špatné známky. Jednak proto, že se to zkrátka teprve učíte, ale taky třeba kvůli stresu. Během pololetí se zlepšujete a na jeho konci dostáváte samé jedničky. Přesto dítěti kvůli průměru za celé pololetí na vysvědčení vychází lepší trojka,“ popisuje problém psycholožka Šárka Miková, autorka několika knih (Milovat nestačí, Ani mámy nejsou stejné apod.), které vycházejí z její unikátní teorie osobnosti zvané Teorie typů.

Známky nemusí reflektovat naplnění kritérií, ale spíš sociální normu

Kdo by neznal rčení: „Jedničku má pán Bůh, dvojku já…“. S takovým přístupem může mít nejlepší žák ve třídě pouze trojku. Zdá se vám to absurdní. Není zase tak neobvyklé, že učitel porovnává výkony žáků mezi sebou a známky mezi ně „přiměřeně“ rozvrství.

„Ve své praxi jsme se setkala s řadou příběhů, z nichž bych pro ilustraci použila tento. Jednou jsem s učitelem matematiky konzultovala výrazné zhoršení prospěchu jeho žáků v 9. třídě - třetina žáků v pololetí propadala. Dostala jsem toto vysvětlení: ‚Kdyby ve třídě nebyl Marek, který jediný má jedničku, mohl bych celé hodnocení posunout a propadajícím dát čtyřky,‘“ popisuje reálnou, ale bohužel poměrně bizarní situaci odbornice.

Proč nám, rodičům, vůbec vadí špatné známky?

Většina rodičů chce pro své děti to nejlepší. Často si ale neuvědomují, že jejich tlak na výsledky ve škole mnohdy vychází z jejich vlastních nenaplněných ambicí.

„Pokud jde o známky na vysvědčení z 8. a 9. třídy, které se započítávají při přijímání na střední školu, jsou obavy rodičů pochopitelné, protože je do toho tlačí současný systém přijímacího řízení. Mnohdy však rodiče tlačí na dítě kvůli svým vlastním ambicím a omlouvají to tím, že chtějí pro dítě lepší budoucnost. Někteří rodiče vnímají známky jako odraz své rodičovské péče, což vede k neadekvátnímu tlaku na dítě,“ vysvětluje psycholožka.

Vychováváme dítě, nebo ulevujeme své frustraci? Tresty nic nevyřeší

Jestliže se během roku zajímáte o učení vašeho dítěte, vysvědčení by pro vás nemělo být překvapením. 

„Pokud uvidíte špatné známky, může pro vás být těžké udržet svou frustraci na uzdě a chovat se racionálně. Jenže obviňování a tresty motivaci k učení nezvýší. Naopak, dítě prožívá pocity ponížení a zahanbení, které mu brání se nad sebou a svými výsledky racionálně zamyslet. Zahanbení je přitom velmi bolestivý pocit, který mozek vnímá jako ohrožení, což vyvolává stresovou reakci – útok, útěk nebo strnutí,“ zdůrazňuje autorka Teorie typů. „Pocit ohrožení je o to horší, že ho způsobují lidé, kteří by měli dítěti zajišťovat primární bezpečí a ochranu. Některé děti se psychickému tlaku rodičů podvolí a snaží se o lepší prospěch ze strachu, který ovšem schopnost se učit zhoršuje, a vyrůstají z nich osoby závislé na autoritě. Jiné děti jdou do vzdoru a opozice vůči autoritě a přestanou se snažit úplně. Obojí jsou znaky narušené sebehodnoty, která výrazně negativně ovlivňuje motivaci k učení.“

Kdy se naopak děti snaží? Když vidí smysl

Snaha dítěte je úzce spjata s vnímáním smyslu toho, co se učí. Mnoho rodičů se domnívá, že za špatné výsledky dítěte ve škole stojí jen nedostatek snahy. Jenže ne vše je pouze otázka vůle.

„Dětem nestačí říct ‚to se ti jednou bude v životě hodit‘. Aby měly vnitřní motivaci k učení, potřebují v danou chvíli rozumět smyslu svého učení. Ten je úzce napojený na jejich vrozené nastavení mozku, které ovšem není u všech dětí stejné. Dítě je automaticky motivované pro určité typy aktivit, zatímco jiným se jejich mozek snaží vyhnout,“ pokračuje psycholožka.

Jaké tedy mají vrozené potřeby 4 základní typy podle Teorie typů (teorie osobnosti vytvořená Šárkou Mikovou)?

1. Děti s vrozenými potřebami stability a předvídatelnosti (SJ typy)

Vidí smysl v konkrétně zadaných aktivitách, aby mohly co nejlépe naplnit očekávání učitele. Tyto děti rády používají osvědčené postupy a trénují to, co už umí. Naopak kreativní činnosti typu „z nabídnutých pomůcek vytvořte cokoliv“ mohou u nich vyvolávat paniku.

2. Děti s potřebami akce a svobody (SP typy)

Tyto děti se nejlépe učí skrze maximální zapojení smyslů a fyzickou aktivitu. Jejich mozek nedokáže dlouhodobě pasivně přijímat teoretické informace a nutí je k akci, jako je povídání s kamarády či hraní pod lavicí.

3. Děti s potřebami rozumět a prověřovat (NT typy)

Mozek těchto dětí touží po pochopení toho, jak věci fungují. Jakmile něčemu porozumí, nechápou, proč by to měli dál trénovat. A obtížně hledají motivaci, pokud v zadání úkolu nevidí logický smysl.

4. Děti s potřebami hlubšího smyslu a jedinečnosti (NF typy)

Tento typ dětí potřebuje prostor pro fantazii a také pocit, že jsou pro učitele důležité. Chtějí, aby je učitelé chápali a zajímali se o ně osobně, nejen o jejich výsledky.

„Rodiče by měli na vysvědčení dítěte pohlížet i optikou vrozených potřeb. Pokud dítě nemá ve výuce téměř nikdy možnost učit se v souladu se svým nastavením mozku, ovlivňuje to jeho motivaci a výsledky. Netýká se to ale jenom školy. I ve výchově by mělo dítě vnímat, že jsou jeho potřeby brány opravdu vážně,“ dodává Šárka Miková. Více o vrozených potřebách dětí se dozvíte v knize Milovat nestačí.

Zdroj informací: Mea Gnosis s.r.o.