I žena může být truhlářem. Stačí si jít za svým snem

Jaké byly v mládí vaše koníčky?

Hodně jsem v tomto období sportovala. Šlo hlavně o balet, jazzgymnastiku, kolem domu jsem jezdila na bruslích, na kole. I skákání přes gumu mě bavilo. Koníčky, co se týká řemesla, jsem úplně neměla. Ale je pravda, že už v podstatě v době totality, kdy v zahraničí měli hezké věci pěkně načinčané, jsem se snažila si zkrášlit třeba boty třásněmi. Začala jsem si šít plavky. Ušila jsem si tenkrát tygrované plavky. Chtěla jsem mít hezké oblečení, tak jsem se trochu věnovala. Práce s nářadím přišla až mnohem později.

A jaké jsou tedy vaše koníčky dnes?

Tak to je opravdu nářadí a kutilství. Nejvíc mě baví design. V podstatě vytvářím a vyrábím, protože chci mít hezký domov. Všichni víme, kolik to stojí, kdybychom to měli kupovat. Baví mě to vyrábět a zároveň mám potom hroznou radost, že to mám doma hezké.

Když jste se tenkrát s těmi třásničkami na botách rozhodovala, jakou budete dělat profesi, co jste chtěla dělat?

To už si ani nevzpomínám, co jsem kdysi chtěla dělat. Vím, že mě jednu dobu hodně bavily kytičky, takže jsem si říkala, že bych mohla být zahradnice nebo květinářka. To teď mimochodem dělá moje dcera, je v tomto oboru vyučená. Ale já si vůbec nepamatuji, co jsem měla za představu. Určitě to ale nebylo nic řemeslného. Kdybych se ale mohla vrátit zpět a znovu si vybrat, určitě by to byl truhlář nebo řezbář. Zkrátka něco se dřevem.

Jak to nakonec dopadlo? Co jste vystudovala?

Jsem vyučená prodavačka potravin. To jsem dělala po vyučení asi cca rok. Pak jsem asi 13 let dělala servírku a pokojskou. Opravdu jsem dělala všechno možné. Já jsem snad dělala všechny profese. A teď jsem skončila u mytí aut. Ale to bylo spíš z důvodu, že jsem to měla kousek od domu. Je to jednodušší, protože mám menší dítě. Bylo to časově nenáročné. Když přijdu z práce, tak beru nářadí do ruky a jdu vyrábět.

Kdy to přišlo? V jaké životní fázi jste přišla na to, že si musíte jít pro nářadí, abyste si něco vyrobila?

Tak co si pamatuji, tak kolem 18. roku, když jsem se osamostatnila a chtěla jsem mít hezký byt, přišly ty začátky jako vymalovat, vytapetovat a podobné jednoduché věci. Vyloženě těžší věci a těžší nářadí, to bylo až na mateřské. Hodně mi k tomu pomohly sociální sítě, protože tam jsem často viděla nějakou inspiraci a pak jsem vždycky našla návod, jak se to dělá. Samozřejmě nikdo učený z nebe nespadl. Takže jsem si našla nějaký návod a řekla jsem si, že by nemuselo být tak těžké to zvládnout. Postupně jsem si dávala složitější a složitější úkoly, až jsem se propracovala k velkému nářadí, které normálně klasická žena do ruky nevezme.

Vzpomenete si, co jste vyrobila jako první? Kde to teď je?

To si vůbec nevybavuji, co bylo první. Ale hodně jsem na začátku tvořila ubrouskovou technikou. Měla jsem doma takovou starou, už ošklivou dřevěnou komodu, proto jsem si řekla, že na té to vyzkouším. Tak jsem ji napatinovala, protože miluji růžovou, musela být růžová. Do rohů jsem dala barevné květiny - růže. Tu komodu mám doteď, má ji dcera v pokoji. Na tu jsem pořád hrozně pyšná a stále se mi hodně líbí.

A dcera je vlastně květinářka díky té růžové komodě…

Ona se už odmala, kdy jsme často chodily do přírody na procházky, vyptávala, co je to za kytičky. A já jsem jí vždycky říkala názvy, protože jsem jich docela dost věděla. Tím to vlastně začalo a zájem u ní zůstal.

A co těžké stroje?

Synovi je deset, takže ten ještě úplně ne, i když už to zkoušel. Dali jsme mu do ruky akušroubovák, aby si přišrouboval šroubky. A dostal už i brusku, tak i chvilku brousil. Ale dcera vůbec, ta se nepomamila. Tedy vlastně ano, co se týče toho estetického cítění, dělá nádherné vazby květin a nemusel jí to v podstatě ani nikdo učit, to má v sobě. Ale nářadí kdepak, ani šroubek si nezašroubuje. 

A kromě manžela nikdo jiný z rodiny, kdo by přiložil ruku k dílu?

Nikdo takový není. Jenom já a manžel. My tedy nejsme manželé, takže přítel. My dva jsme takoví kutilové. Taky si stavíme dům už 5 let. Máme kanadský srub. Tu část z kulatin nám dělala firma, ale dál (kromě oken, podlahového topení a čerpadla) jsme si všechno dělali sami.

Je něco, čeho byste v tom řemesle ještě chtěla dosáhnout?

Chtěla bych se víc zdokonalit v truhlařině. To by mě bavilo. Pořád se nepovažuji za žádného profesionála. Pořád jsem amatér, který získává různé informace zkušenostmi. Chtěla bych se naučit vyrobit si nábytek pořádně. Nějakou hezkou skříň nebo stůl. Vím, že když to udělám, není to tak dokonalé, jako by to bylo od truhláře.

Máte vizi do budoucna, že byste se chtěla truhlařinou živit?

Já bych určitě chtěla. Přítel mi dokonce staví dílnu. Moc se na ni těším. Zhlédla jsem se v geometrických obrazech. Skládám obrazy v různých úhlech. Jde z toho postavit třeba i čelo postele nebo deska stolu. Dokonce se z toho dá seskládat celá stěna. Úplně jsem se do toho zbláznila a začala jsem tímto způsobem vyrábět. Mám tu vizi, že až bude hotová dílna a lidé budou mít o mou práci zájem, tak bych se tím opravdu chtěla živit. Chtěla bych skončit s mytím. I proto jsem šla do soutěže, aby se o mně vědělo a moje výrobky se začaly líbit. A budu konečně dělat práci, která mě baví.

Přeji Vám, ať se Vám sen splní a děkuji za rozhovor.

Pokud se chcete blíže seznámi s prací Lídy, navštivte stránky www.holkakutilka.cz.