Vším, čím byl, byl rád - Lexa, muž devatera řemesel

Jaké byly tvoje koníčky v mládí?

Já jsem jako dítě vyrůstal ve městě, ale každý víkend a každé prázdniny jsme odjížděli na chatu do lesů na Vysočinu, kde měl táta zařízenou malou truhlárnu a malou kovodílnu. Od dětství jsem neustále něco vyráběl. Samozřejmě to začalo tak, že jsem ořezával klacky do špičky. Jinak jsem prošel všemi možnými koníčky. Dělal jsem modely letadel, vláčků, choval jsem doma motýly v motýloláriu a pěstoval kytky. Původně jsem chtěl studovat botaniku a matematiku.

Později mě začala zajímat chemie a výbuchy a takovéto věci, míchal jsem travex s cukrem. Po tatínkovi jsem podědil skříň se spoustou chemikálií a vyráběl jsem různé dýmovnice a střelný prach. Prošel jsem si vším možným od ochrany přírody po výbuchy. V určitém věku jsem se věnoval zahálce. Byl ze mě barový povaleč a jezdil jsem na motorkách a v závodních autech. Teď se zase vracím ke kořenům a už zase ořezávám klacky do špičky.

A nějaké jiné koníčky dnes kromě ořezávání klacků do špičky?

No, já nevím, co se za to dá považovat. Mě koníčky vydrží vždy jen nějakou dobu a pak zase přejdu na jiné. Myslel jsem si třeba, že výchova dětí bude koníček, ale ne, to mě nebaví.

To je spíš práce na plný úvazek?

Ano, ale aby to nevypadalo, že jsem nějaký Herodes. Je to těžké a náročné poslání.

Kromě botanika je nějaká jiná profese, kterou jsi chtěl dělat ve chvíli, kdy ses rozhodoval?

Já jsem v tom právě tak nějak pořád plaval, co mi přišlo do života, to mě bavilo. Původně jsem chtěl studovat botaniku a matematiku, ale to mi nevyšlo. Nedostal jsem se na matematické gymnázium, ale na strojárnu. Strojařina mě taky bavila. Paradoxně jsem se tomu potom věnoval profesionálně celý život, na rozdíl od mnoha spolužáků, ačkoliv jsem chtěl být botanikem, vědcem, ale třeba také řezníkem, protože řezníci měli tehdy spoustu peněz a Fiat UNO. Skoro všechno, co jsem dělal, k čemu jsem se dostal, to mě bavilo, ale vždy jsem něco tvořil. Snažil jsem se jakoukoliv činnost nějakým způsobem změnit, pozvednout, prostě udělat to jinak nebo líp.

Ke svému řemeslu bys řekl, že ses k němu dostával průběžně už od dětství a jenom se čím dál tím více vyvíjelo? 

Je to tak. Mě hrozně baví zjišťovat, jak věci fungují. Nebyl jsem klasický rozebírač budíků, ale chtěl jsem vědět, proč něco zčerná, když se to namočí do nějakého roztoku, tak jsem nastudoval chemii. Chtěl jsem vědět, jak se vážou knihy, tak jsem se naučil vázat knihy asi v patnácti letech. Proč létají letadla? Jak funguje elektřina? Tak jsem si postavil zesilovače. Jediné, co mě opravdu nechytlo, ačkoliv jsem z umělecké rodiny, bylo hraní na hudební nástroj. Také jsem se nikdy nenaučil pořádně tancovat. To mě vůbec, ale vůbec nebaví, i když mám saxofon, nějaké ty další nástroje. Na tom zahraji jen stupnici nahoru a dolů a ještě většinou na Silvestra na mejdanu. Hudbu jen poslouchám. Ale zase si umím vyrobit pořádnou aparaturu a pustit to nahlas.

Když jsme byli u té historie, vzpomněl by sis, co jsi prvního vyrobil a kde to třeba teď je?

Já jsem myslím začal kreslením obrázků. Když mi bylo asi tak osm let, začal jsem dělat takové - tenkrát jsem si myslel, že to jsou realistické vystínované obrázky. Udělal jsem k tomu i dřevěný rámeček a dal jsem to babičce. Když jsem to pak zpětně viděl po 30 letech, tak to nebyla zas až taková paráda, jak jsem si myslel. Později jsem kapesním nožíkem vyřezal dřevěnou plastiku, to mi bylo asi 14 let. A tu máme dodnes doma na poličce.

U babičky jsme měli kovárnu, zkusil jsem kovat. Nejdříve jsem například rozplácnul hřebík na placku. Trochu jsem se to naučil a ukoval mimo jiné kramli, ale to nebyly výrobky na výstavu. Mě bavilo vždy se naučit alespoň základy toho řemesla. V momentě, kdy jsem se ho naučil, tak mě často přestalo bavit, začal jsem dělat něco jiného. Třeba péct chleba.

Co tvoje děti nebo někdo z rodiny? Věnují se nějakému koníčku nebo řemeslu, že byste se spolu zavřeli v dílně?

Co se týká rodiny, tak syna zajímají počítače. Ten chce být programátorem jako všichni chlapci, ale dcera je velmi tvořivá. Nicméně není to tak, že bychom se spolu zavřeli v garáži. Ona mě spíše zaúkoluje. Ona ví přesně, co chce, a také ví, jak toho dosáhnout. To podědila po mamince. A po předcích podědila tvořivost a otevřenou mysl, protože její pradědeček byl loutkář Jiří Trnka. Tatínek je umělec z Újezdu, kde v garáži kutí. A babička akademická malířka, stejně jako tetička. Takže ona mě úkoluje, protože se s tím nechce zdržovat.

Udělal jsem jí malý ateliér, ve kterém tvoří. Má tam strašný bordel. Tedy samozřejmě to je umělecký nepořádek. Tam maluje obrazy a neustále tam patlá barvy na plátno, něco lepí a vyrábí, pořád mi bere můj vercajk. Ta ano, ta bude tvořivá. Doufám, že jí pomůžu s tou produkcí. Ona to vymyslí a já to vyrobím.

Máš ve svém oboru konkurenci? Nebo si myslíš, že to, co děláš, je úplně ojedinělé, že to vždy vyzkoušíš a umíš všechno?

Já myslím, že moje hlavní výhoda je v tom, že jsem za svůj život, ať už profesní nebo soukromý, prošel všemi možnými obory. Znám kluky, co jsou naprosto famózní truhláři nebo famózní kováři, ale jsou úzce specializovaní. Já umím dělat s kompozity, protože jsme dělali nějaká auta a teď pracujeme na letadlech. Dokážu kombinovat věci, co lidi nenapadne. Dám dohromady věc, kterou truhlář nedokáže vyrobit kvůli pevnosti, ale já to umím, protože do toho zakomponuji něco z jiné práce. Třeba carbonové výztuhy. To jsou myslím takové moje drobné výhody.

Neřekl bych, že přímo nemám konkurenci, ale mám ty výhody, které mi umožňují udělat něco, co neumí každý. Dneska v době internetu a sociálních sítí si člověk najde všechno. Nebudu si tady hrát na to, že jsem všechno vymyslel sám. Samozřejmě spoustu nápadů někde okoukám a vložím do toho něco svého, ať už technologii výroby nebo svůj pohled na věc. Takže konkurence je, ale mám štěstí, že umělecká tvorba není moje profese, kterou se živím.

Devatero řemesel, desátá bída. Nebo tomu tak není?

Pracuji pro radost a živí mě něco jiného, takže mi ta bída nehrozí. Mohu si dělat věci, jak chci a nejsem nucený k tomu, abych každý měsíc prodal deset stolů, že jinak nebudu mít na splátku hypotéky. Naštěstí si můžu říct tolik, za co mi to stojí. Protože to není jen to, jak někdo občas řekne: "Vždyť je to jenom kus dřeva a kus epoxidu a slepíš to dohromady". Jenže tam je taky nějaká invence. Taky neřeknete "tady ten malíř, co to namaloval, vždyť to je jen barva a kus plátna". A draží se to za statisíce i miliony.

Nejsem vázaný, abych se někde musel podbízet, že to musím prodat. A naopak zase lidi, kteří ode mě věci kupují, si nekupují jen stůl nebo obraz. Koupí si kus nějakého příběhu, kus něčeho pěkného, nejenom funkčního. A stojí jim to za to, protože mají stůl, který je vyrobený ode mě. Má to duši.

Je nějaká věc, kterou bys chtěl v budoucnu ještě dosáhnout v tom řemesle? Máš nějakou vizi?

Tohle jsou věci, které beru tak, jak přicházejí. Jsou lidi, kteří mají nalinkovaný svůj život a řeknou, já chci udělat to a to..., do třiceti chci mít Ferrari a potom chci mít tohle,... Nebo další člověk řekne, já se chci tento rok naučit vyřezávat z lipového dřeva kukačky atd. Takhle to já nemám, prostě když mě něco zaujme, tak se do toho pustím a naučím se to. A klidně nemám problém zase v tom přestat, když mě to přestane v půlce bavit, tak to odložím a jdu na něco jiného. Baví mne ty obory poznávat. Naštěstí tímto nejsem omezený.

Je nějaký řemeslný obor, který by sis rád vyzkoušel?

Řemeslný obor, to těžko říct. Já jsem si vyzkoušel už prakticky všechno. Teď mám v hlavě něco, čemu se věnuji teď. Jsou věci, které dělám pořádně, jako nábytek, ale také obory, které se toho dotýkají. Ať už je to kovařina, čalounictví nebo programování CNC mašiny. Zkusil jsem si třeba očalounit křesla. Nakonec jsem zjistil, že některé věci je dobré jen vymyslet. Tím, že jsem si to zkusil, vím, jak to funguje. Ale díky tomu, že nemám praxi a znalosti člověka, co v oboru dělá 20 let, tak to nedopadne úplně perfektně. Ale já chci, aby to bylo všechno úplně perfektní, tak samozřejmě utíkám za kamarádem čalouníkem, který to dělá 30 let a má ruce ze zlata.

Jdu tam za ním a řeknu, chtěl bych to udělat takhle, takhle a takhle. On mi vynadá a řekne, že to nejde takhle udělat a buď najde kompromis, nebo ho donutím udělat to po mém, ale nakonec to pro mě udělá a perfektně. Daleko lépe než bych to svedl já, protože ví, jak se ten materiál chová. Já z kůže, co mám v ruce párkrát do měsíce, udělám maximálně židli. Teď třeba potahujeme kůží křídlo z letadla - to je věc, která nesmí mít žádné záhyby a varhánky a já bych se s tím hrozně nadřel. On ví, jak to má udělat, aby to bylo perfektní. Proto je dobré věnovat se tomu, co umím dokonale a spojit se s dalšími. Ale vidět do jejich řemesla.

Když se bavíme o tom, co bych si chtěl zkusit - baví mě nože, ale nejsem kovář. Kdysi před pár lety jsem viděl, jak týpek z Ruska vykoval nůž z řetězu z motorky - jak to má v sobě ta očka. Ten materiál sice není kvalitní, ale je to hezké na pohled a zajímavé, takže jsem si říkal, že se to naučím. Tak jsem si postavil výheň a pořídil kovadlinu. Udělám si ho pro sebe, ale nebudu se tomu věnovat dál. A když chci kvalitní nůž, nechám si ho vykovat od kováře, který to dělá jako hlavní obor. Budu se věnovat tomu co umím. Nemám na to být vším na sto procent. Ještě mi zbývá popelář a kosmonaut. To se snad domluvím tady s chlapy v hospodě, aby mě nechali svést na stupátku. Takže mi zbývá kosmonaut, a to si postavím raketu tady za barákem.     

Tak ať ti ten odlet do kosmu vyjde a hodně štěstí. Děkuji za rozhovor.

Více o Lexově práci i jeho značce Lexani Design se můžete dozvědět na www.lexani.cz.