S talentem až do Národního divadla

Jaké byly v mládí tvoje koníčky?

Kreslila jsem, modelovala a z polystyrenových obalů od spotřebičů a papíru jsem vyráběla pokojíčky pro panenky.

Bylo to od začátku jasné?

Úplně ne, to jsem ještě nevěděla, že takový obor existuje. Bavilo mě to. Už jako malá jsem se přistihla, že jsem si s těmi panenkami hrála jen chvíli, více jsem jim vyráběla nábytek a jídlo z moduritu.

A zůstalo to tvým koníčkem dodnes nebo máš jiné koníčky, které jsi k tomu přidala?

No, nábytek spíš recykluju nebo restauruju pro dospělé. Přidala jsem šperky, fotografii a lov v bazarech. :) Scénografie je široký pojem a scénograf by měl začít už u psychologie, aby věděl, jak žije inženýr, jak žije prodavačka v supermarketu, co asi tak mají doma. Přijdete k někomu na návštěvu a jen koukáte, co tam má za knihy, jaké má kytky. Koukáte, jak lidé žijí, protože nikdy nevíte, co se vám může hodit. Je to takový obor, že vždy děláte něco jiného. Myslím si, že to je nejhezčí obor z výtvarna.

Ve chvíli, kdy sis měla vybrat svou budoucí profesi, jsi už věděla, co chceš dělat?

Tehdy mi bylo řečeno, že jiná výtvarná škola není kromě Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově (přestože už tehdy jich bylo po republice dost).  Z oborů, které se tam daly studovat, mi scenografie přišla nejsympatičtější. Tak se to vybralo samo. A celkem dobře.

Tím jsme odpověděli na další otázku, co jsi vystudovala a jak ses dostala ke svému řemeslu?

Vystudovala jsem SUPŠ na Žižkově, obor scénická technika. Tam nám páni profesoři občas předhazovali, že stejně budeme dělat hlavně technické výkresy a k navrhování se moc nedostaneme. To se mi tak úplně nechtělo. Na praxích v různých divadelních dílnách a v televizi jsme se ocitli i v kašérně a tahle divadelní nebo filmová sochařina mne začala bavit.

Je něco, čeho bys chtěla ještě dosáhnout? Máš nějakou metu, na kterou míříš?

Navrhování mne tolik nebere (i když pořád vládnu). Ale mnoho věcí bylo vymyšleno dávno. Nejde mi o funkce. Vyzkoušela jsem spoustu věcí kašírovat, modelovat, vyřezávat, malovat, letovat... Při výrobě rekvizit jsem se naučila udělat cokoliv z čehokoliv. Ale talent odhadnout, co výtvarník nebo klient chce, vymyslet a zrealizovat to, má málokdo. Podle nejasných impresí vyrobím věci, které ani sám nevěděl, že právě takhle chce. Zhmotňovat představy je to, co mne baví.

Je něco, na co jsi nejvíc pyšná? Kde to teď je?

Velké kouzlo bylo, když mne kdysi kolega ve Studiu J.Trnky učil odlévat stříbro starou indiánskou metodou. Vymyslíte tvar, vymodelujete z vosku, odlejete formu ze zubařské sádry (to napětí, jestli to vyteče a modelujete znova), vidíte, jak se rozžhavený kov válí ve formě než ji rychlým švihem roztočíte... to je setsakra iniciace. Obrousit a natřít komodu už považuji za samozřejmost, ale když se z prachu vyloupne šperk... Ona mechanická dílna v loutkovém filmu byla velice inspirativní v mnoha směrech.

Co tvoje děti nebo někdo z rodiny, pokračují v řemesle nebo jej mají alespoň jako koníček?

Starší dcera je spíše na matematiku a rýsování, což může mít trochu i po mně, protože já jsem dělala "Pythagoriády" na základní škole, ale potom mi výtvarka přišla snazší. Menší kreslí, zatím nic moc hezkého, ale má výrazy v obličejíčcích. Vedle toho tančí a dělá karate. Tam ještě není jasné, kterým směrem se bude ubírat.

Co konkurence v oboru? Musela ses probojovávat, nebo jste s kolegy tým a každý máte svou specializaci?

Těžko definovat slovo konkurence. Lidi, co opravdu umí, necítím jako konkurenci, ale jako spolupracovníky. Lidi, kteří neumí, mají potřebu se nějaký způsobem navážet nebo si šplhat, tak to už zase nepovažuji za konkurenci, protože to je pod moji úroveň. V podstatě neexistuje konkurence.

Děkuji za rozhovor, hodně štěstí. 

Zajímá vás práce Milady? Staňte se jejím fanouškem na stránkách Facebooku. Naleznete ji zde pod značkou Cokolidesign.