Postavit auto? Pro Montyho to není žádný problém

Dnes si budeme povídat s dalším účastníkem reality show DREAM TEAM – Mistři dílny Michalem „Monty“ Barvínkem. Vyučil se zedníkem, ale jeho velkým koníčkem jsou western a auta, která umí vlastními silami sám postavit.

Michal se vyučil zedníkem, ale dokáže si postavit vlastní auto (Zdroj: Archiv FTV Prima, se svolením FTV Prima)

Jaké jsi měl koníčky v mládí?

Já měl koníčků, že ani nevím, kde začít. Jako kluci jsme blbli všude, kde se dalo. V 90. letech jsem si udělal řidičák, bavila mě auta, tou dobou jsem se začal živit jako řidič. Ve volných chvílích jsem začal renovovat své první terénní auto, jelikož mě to bavilo, nikdo tady offroady ještě moc nebral jako auta určené k zábavě. Líbilo se mi to a začal jsem je dávat dohromady. Stavět auta, rekonstruovat. Všichni mě měli za blázna. Proč tak žravé a vysokoobsahové potvory kupuji, když je drahý benzin a podobně. Samozřejmě je to koníček, u toho jsem zůstal, potom se to zvrtlo do offroadů jako takových.

Začalo to být známé. S tím jsem vydržel hodně dlouho, dokud jsem si nekoupil své první americké auto taky v offroadu, ale s tím jsem do extrémních terénů nechtěl jezdit, protože náhradní díly se objednávají z USA, takže člověk to nemá zapotřebí. Postupně jsem z toho vycouval. Začal jsem dělat s manželkou western. To znamená, že jsem začal trénovat s bičem a s kolty. Dělali jsme vlastní show. Později se toho chytla dcera a začala najíždět na mou notu, kdy už jsem ji jen podporoval a i s ní vystupoval. Koníčky jsou různorodé.

Western je Michalova srdeční záležitost
Western je Michalova srdeční záležitost (Zdroj: Michal Barvínek)

Manželka tvrdí: nikdy neříkej nikdy, protože u tebe nevím, co od tebe můžu čekat, co bude za 5 let. Dělal jsem toho hodně, všechno bylo výzvou, ale já jsem takový, že si rád udělám něco originálního, co druzí nemají. Co mám možnost si udělat, tak si sám udělám, ať je to z kůže, dřeva nebo kovu. Život mě naučil improvizovat téměř s čímkoliv.

Věděl jsi vždy, že budeš dělat takhle rukama nebo jsi měl nějakou vysněnou profesi, čím jsi chtěl být?

Nedovedu si představit, že bych musel bydlet v paneláku a nemohl něco manuálně dělat. To bych asi umřel.

Chápu. Jako dítě jsi neměl představu, že budeš pilot nebo něco takového?

Ne, v mých 8 letech mi tragickou nehodou před Vánoci zemřel otec. Aniž bych si to uvědomoval, v tu chvíli jsem začal dospívat. Začal jsem zastával roli mého otce a jeho práci. Miloval jsem to tu, chtěl jsem se o ten dům i svou mámu postarat abychom nemuseli odsud odejít, a i když jsem záviděl ostatním dětem, že mají tátu, prázdniny a hry, já přemýšlel nad tím abych udělal vše jako by uděl můj táta, vše co nestihl. Táta mi byl vzorem. Snažil jsem se přizpůsobit a jen těžce improvizoval. To znamená, že v určitých situacích je to pro mě životní výhra. Vím, že když mám něco udělat, je to pro mě výzva, ale zároveň vím, že jsem schopný problémy nějakým způsobem vyřešit improvizací.

Dnes má spoustu koníčků
Dnes má spoustu koníčků (Zdroj: Archiv FTV Prima, se svolením FTV Prima)

Na jakou školu jsi nakonec šel po základní škole? A co jsi předtím vystudoval?

Já jsem vyučený zedník, tuto profesi jsem chtěl dělat, protože ji dělal můj otec. Samozřejmě byl mým vzorem. Pro obživu jsem pak řemeslo dělal asi jen 5 let. Doba, kdy já jsem se vyučil, byla taková, že se začínalo podnikat. Dělalo se často pro firmy, které neplatily. Když měl člověk rodinu, a peníze dostával v zálohách, tak u toho nevydržel. Šel jsem si po svém a začal podnikat v různých oborech, zkoušel jsem to. Někdy to šlo, jindy to nešlo. Za vše jsem vděčný manželce, že nejistotu přetrpěla a vším se mnou prošla, a proto jsem tam, kde jsem. Myslím si, že bez ohledu na to, co dělám, tak jsem schopný se postavit k čemukoliv. Nedělá mi to problémy a vím, že se uživím.

Zedničinu dělal pouze pár let
Zedničinu dělal pouze pár let (Zdroj: Archiv FTV Prima, se svolením FTV Prima)

Já vím, že toho děláš hrozně moc, teď jsme se o tom bavili. Co je tedy gró tvé práce? Co děláš nejvíce?

Pokud mám čas a mám možnost, tak mě baví právě stavění nebo vymýšlení projektů určitého charakteru. Ono je to těžké. Každá věc, kterou já dělám, je nějakým způsobem první a je to výzva. Prostě vím, že když jsem postavil jedno, tak příště postavím zas něco jiného. Známý mě oslovili, že potřebují do divadla postavit funkční hlavu draka. Šli jsme do toho se synem, protože jsme na to měli jen určitý limit. V tahu jsme za osmnáct hodin byli schopni postavit hlavu z hliníku, která měřila 80 cm na šířku a 150 cm na délku. Měla vystřihované šupiny, otvírala do toho tlamu, šlehala plamen, dala se ovládat.

Postavit funkční hlavu draka byla výzva
Postavit funkční hlavu draka byla výzva (Zdroj: Michal Barvínek)

To jsou všechno výzvy, které je člověk schopen udělat, má radost, že se to povedlo. Rok nato jsem dělal sám druhou výzvu - drakovi dceru. Vlastně to samé jen v menším provedení, ale výsledek musel vypadat jako dítě. Fantazii a cit k tomu mám a dokážu práci udělat tak, aby se mé dílo lidem líbilo. Pro mě je satisfakce, že se jim má práce líbí. Jednou jsem postavil jako výzvu atypické auto. Nevím, jestli můžu říct jaké?

Jen povídej.

Byl jsem osloven, jestli bych dokázal postavit Buráka z pohádky Auta. Je to tak hloupý tvar auta, že se mi doopravdy podařilo udělat ho tak autenticky, až z něho mám doopravdy divný pocit. Při výrobě jsem zjistil, že tvary a další potřebné, jsem schopen si postavit, aniž bych sháněl karosářské díly někde ze starých aut, což je běžné. Někdo postaví auto, někdo použije karoserii z „vejtřasky“, někdo to upraví tak, že sníží střechu apod. To není moje parketa.

Michal dokázal postavit Buráka z pohádky Auta
Michal dokázal postavit Buráka z pohádky Auta (Zdroj: Michal Barvínek)

Já koupím pět tabulí plechu a jekl, udělám si vlastní podvozek i vlastní karoserii. Do toho musím použít agregát, který se mi někde naskytne, protože motor udělat neumím. Což je hodně složité, vlastně nemožné. Postavím si vlastní auto a mám z toho dobrý pocit, že se to líbí ostatním. Nikdy auto neviděli, protože je jediné na světě.  A to je to, co mě láká. Dělat věci, které nedělá druhý nebo které nikde nejsou vidět. 

Vzpomněl by sis, co úplně prvního jsi vyrobil?

Ono je to těžké, protože těch věcí, které jsem si kdy sám vyrobil a do něčeho jsem šel, toho je opravdu mnoho. Lidé říkají: proč to děláš, jsi blázen, jsou to vyhozené peníze apod. Těch projektů je hodně. Úplně můj první největší projekt byl, když jsem stavěl pásové enduro. Použil jsem svoje pásy, svůj podvozek. Celý koncept byl můj, akorát to bylo takové plácnutí do vody, protože jsem věděl, že to nikdy nevyužiji.

Na silnici se s tím jezdit nedá, dalo se používat i do sněhu, ale sníh tou dobou také už nebyl. V podstatě mi rok stálo někde u baráku. Ale je pravda, že jsem udělal něco, co každý buď neudělá, nebo se mu do toho nechce, protože je to atyp. Teď tomu jistá firma dělá reklamu, vystavují to jednou za rok na náměstí a mají z toho poutač. Je hezké, když člověk po těch letech vidí originál stavbu. Někde to poutá lidi na nějakou akci. Je to asi můj nelepší projekt, ale těch drobných, různých je více. Pro mě největším projektem je můj barák, který se snažím hnát do westernu.

Na silnici se s tím jezdit nedá, ale zaujme na první pohled
Na silnici se s tím jezdit nedá, ale zaujme na první pohled (Zdroj: Michal Barvínek)

Měli jsme pneuservis ve westernovém, který už nemáme. Těch asi moc není. Člověk přijel do pneuservisu, mohl si dát kávu nebo čaj a byla tam příjemná westernová atmosféra. Nedokážu definovat, který projekt byl ten nejlepší. Můžu jen říct, který pro mě byl v tu danou chvíli zapamatovatelný, protože jsem na něm pracoval třeba půl rok.

Když jsme se bavili, na co jsi „nejpyšnější“, vzpomněl bys sis, jakou věc si vyrobil nebo opravil první - jako dítě?

Vyráběly se modely z ABC, lepili jsme autíčka. To bylo mezi námi kluky asi běžné. Já měl radost vždy ze všeho, co jsem udělal. Většinou jsem to hned zničil. 

Co jsi prvního vyrobil manželce, když jste se dávali dohromady?

Když jsme se dávali dohromady, namaloval jsem jí portrét. To vím, ten máme do teď doma, když se na něj koukám, tak je zašedlý, ale docela dobrý.

To je velký dárek na začátek, moc hezké.

Mimo jiné jsem také maloval, ale z nedostatku času už ne. Člověk má i jiné starosti a musí na to mít náladu. Postupem času na to i špatně vidí, protože jsem to nedokázal rozfázovat na více dílů. Musel jsem vše namalovat v tahu. Ono sedět u něčeho čtyři hodiny, to už nedávám. Dnes už jen náhodně někde něco udělám třeba do dílny na zeď.

Chápu. Co děti, podědily po tobě šikovnost? Věnují se dále řemeslu?

Syn Michal je o 3 roky starší než dcera Anny, je vyučený automechanikem a uměleckým kovářem. Sice kovařinu jako takovou nedělá, ale vzhledem k tomu, že se mnou vyrůstal v dílně, tak od malička bylo jeho krédo auta. To, co on ví o autech, já o tom nemám ani zdaleka ponětí, protože vše zná od rozměrů pneumatik, po rozteče disků a děr a podobné věci. Přesně ví, co k jakému autu patří. Když vidí disk, pozná všechny typy aut. Obdivuji to. Když mu člověk ukáže nebo někde uvidí fotografii amerického auta, tak on ví přesně ročník, obsah, všechny tyto věci. Nechápu to, má dar. 

K fantazii daleko nemá, protože teď už jsme ve fázi, kdy děláme projekt. Nejsem typ člověka, který by si nenechal poradit, když vím, že má pravdu. Když přijde a řekne, hele táto, udělal bych to trochu jinak, poslouchám. On ten cit má trochu z jiného pohledu. Je dobrý. Není vše úplně podle mě. Ano, většinou si to prosadím nebo udělám, ale on řekne, kdyby tam nebylo to a to, bylo to trochu hezčí. Logicky. Stříkal jsem podvozek u posledního projektu, když jsem dělal rám a chtěl jsem ho rozlišit barevně, a nebyl jsem si úplně jistý, zda použít kardanové hřídele černé nebo červené a brzdové třmeny červené nebo modré. On mi pomohl se rozhodnout. Když on dělá tuningy a podobné věci, tak vím, že na to má cit. Proč ne. V tomto si nechám poradit, sice to udělám, ale ten názor beru.

Dcera je velmi kreativní a šikovná, velice schopně zvládá i práce kolem baráku. Snažil jsem se nedělat moc rozdíly mezi dcerou a synem, proto je Anny schopná si spoustu věcí opravit, udělat sama jak v bytě tak i mimo něj. Teď má malou, takže toho času moc není. Když už má hlídání, babička se postará nebo pohlídá přítel, tak se do něčeho pustí. Děti jsou od mala učeny pracovat s vybavením dílny.

Teď si chtěla zkusit sváření. Nedržela nikdy v ruce „céóčko“, nemá zkušenosti s „tygem“. Zjistil jsem, že když jsem jí dal jako první „tygo“, což vám asi nic neříká, tak udělala nádherné sváry na první dobrou. Tak jsem si říkal, s tím mám problémy i já, protože „tygo“ je pro mě novinka, kterou mám krátkou dobu. Jsem naučený svářet úplně s něčím jiným. Přizpůsobit se něčemu jinému je trochu složitější, ale naučit se s tím, už umím. Ale jí to šlo hned na poprvé, protože neměla zkušenosti s ničím jiným. Ráda se ode mě učí, jak udržovat dům, i jak vyrábět různé věci.

Michalovi děl radost, pokud si něco umí udělat sám
Michalovi děl radost, pokud si něco umí udělat sám (Zdroj: Archiv FTV Prima, se svolením FTV Prima)

Když je to rámcově a časově možné, tak vánoční dárky probíhají tím, že si je děláme. Protože za ten rok si člověk koupí, co potřebuje, a něco akutně kupovat - to není ono. Nic nepotěší více, než když je něco po domácku vyrobené a vydrží to, třeba nějaká dekorace. Je to hezké. To není o tom ušetřit peníze, ale doopravdy člověku udělá radost, že to udělal sám. To se u nás tak trochu drží,  pokud je možnost a samozřejmě čas, tak toto funguje.

Slyšela jsem, že i roční vnučka přidává ruku k dílu?

Každý se snaží chválit svoje děti. Dcera je moje dcera, nebudu mluvit jinak. Je šikovná. Popravdě, když se moje děti narodily, tak díky práci a tomu všemu mi určité věci utíkaly mezi prsty. To samé řekne určitě každý děda, každá babička, že si vnoučata užívají daleko více. Mají relativně více času a vracejí se do dob, kdy byly jejich děti malé, ale už sledují více, jak začínají breptat, jak začínají chodit. Já si to užívám neskutečným způsobem. Když mám možnost, tak jsem u nich nahoře každou chvilku.

Skoro si říkám, jestli jim nelezu na nervy. Když přijdu z práce, tak tam vyběhnu, jsem s ní alespoň půl hodiny a děláme spolu blbosti. Je to hezké. Když jsme v dílně, malá tam běhá, tahá mi šroubky. Je zajímavé, že já to doopravdy beru z toho pohledu, že když byly moje děti malé, tak jsem na ně neměl čas. Říkal jsem manželce, vezmi je stranou, ať jsem schopný něco udělat. U té malé, nevím, čím to je, když mi začne tahat věci, tak si sednu a koukám na ni, posbírám je.

Udělám si čas k tomu, abych se jí věnoval. Ukážu ji, jak se šroubek šroubuje, jak se co má kam nasadit.  Sice tomu nerozumí, ale dělá a zkouší to. To je to, co se mi na tom velmi líbí, že je vnímavá, ale to je každé dítě svým způsobem. 

To je krásné, ne každý rodič tohle dělá.

Asi na tom něco je. Říkám si, co jsme s našimi dětmi měli, ne každý si váží jejich zdraví. Ne, že by si nevážili, ale z mého pohledu to celkově berou jako samozřejmost. Nikdo si nedokáže připustit nebo představit, že by jejich dítě mělo nějaké problémy, protože je zdravé. Ne vždy to tak je. My si vážili toho, že je máme a vše tak nějak probíhá. Na jednu stranu to, že máme vnučku, nám přináší světýlko do naší rodiny. Je zdravá a za ten rok a dva měsíce opravdu ani nezamarodila, což je obdivuhodné, ale máte zpětně strach. Nevíte, jak to bude, je to další človíček, o kterého máte zase obavy. To jsou asi věci, které člověk nevyřeší. Nemá cenu o tom v hloubi přemýšlet.

Je krásné, jaký máte vztah. Opravdu.

Já jsem rád za to, jak spolu vycházíme, a za to, co máme. Protože v téhle době, kdy se rodiče většinou hádají s dětmi, to si vůbec nedokážu představit. Potom být sám. Z 90 % vím, že až nebudu moci, podle možností finančních nebo fyzických, tak za námi děti budou stát . Nemůžu se na to samozřejmě spoléhat, ale mám pořád šanci, že to klapne, než kdybych se s nimi nějakým způsobem dohadoval a věděl jsem, že mě jednou pošlou k šípku. 

K rozhovoru o práci. My už jsme se bavili, proč je tvoje tvorba jedinečná. Co si myslíš, že je její největší výhoda oproti konkurenci? Čím jsi jedinečný?

Nejsem ani lepší ani jedinečný. Já to spíše beru tak, že to, co momentálně vytvářím nebo co mám v plánu dalšího dělat, tak je něco, co je z mé hlavy a jinde nebude. To není o tom, že jsem lepší nebo horší. Když někdo vymyslí a postaví lupen, který vyková, takový já dělat nebudu, protože to není moje priorita, ale vím, že bych ho byl schopen udělat také. Pro mě je priorita toto. Každý dělá něco. Je to ošemetné říct - být lepší. Pro mě je priorita udělat něco, co tady běžně není. Nebudu tu stavět z vlastní hlavy a iniciativy Trabanta, protože to každý zná a už bych nebyl originální.

Michala baví vymýšlení různých projektů
Michala baví vymýšlení různých projektů (Zdroj: Archiv FTV Prima, se svolením FTV Prima)

Nebudu stavět Škodovku ani stavět auta, která běžně jezdí. Logicky. Proč? Ale chci postavit pokaždé něco, co tady v České republice (aspoň tady okolo mě) v okolí není. Co přitáhne pozornost lidí, aby si každý vzal něco. Teď jsem postavil projekt, ve kterém je zahrnuta historie auta, všechny tvary. Pak je to také ale offroadová záležitost, v té době auto nejezdilo v takovémto stylu. Je tam offroad a zároveň trochu old road, jsou tam různé doplňky. Sleduji, že lidé přijdou a přiláká je to. Fotografují se u toho chlapi, ženy, dětem to připomíná Buráka. Vůbec to s tím nemá nic společného, ale má to vzadu hák nebo kladku. Je zpracováno v surovém stylu a v laku.

Přijde starý člověk, který si pod to i klekne, prohlíží si to, nechápe, jak jsem to mohl vytvořit. Pak přijde žena, která se u auta fotografuje, protože je svým způsobem dobové. Potom přijde děcko, které si tam chce sednout, kterému se to líbí. A to se mi na tom právě líbí, že to tady není, chybí to tady. Dnes každý ví o nových věcech, o nových autech. Něco postavit vlastníma rukama a víte, že je to jediné na světě, že to neexistuje jinde, to je hezký pocit. A u toho bych chtěl zůstat. Vymýšlet projekty, které lidi zaujmou. Samotná výroba, ne každému to řekne všechno. Finální výroba je jedna věc, a ta druhá je, jak se to vyrábí.

I nadále chce Michal vymýšlet projekty, které lidi zaujmou
I nadále chce Michal vymýšlet projekty, které lidi zaujmou (Zdroj: Michal Barvínek)

Lidé obyčejně nedokážou vstřebat, že jste to udělala doma na koleni. I když jim řeknete: udělal jsem blatník, udělal jsem dveře, kabinu, kapotu, udělal jsem i ten chladič, do pěti vteřin se vás stejně zeptá: a ty blatníky jsou z čeho? Z jakého jsou auta? Už to ani člověka ne že nebaví, ale jsem raději, když tam se mnou je manželka, nebo někdo jiný a nějakým způsobem to korigují. Jsou tu i různé fotografie, aby lidé viděli výrobu, ale je to hezké. Opravdu mám z toho hezký pocit, že si řeknou - jsi blázen, magor, ... tím mi v dobrém vlastně říkají, že to, co dělám, je dobré. Každý má něco, někdo chodí na ryby, prosedí tam hodiny, někdo skládá puzzle, já dělám auta.

Máš ještě nějaký profesní cíl, co by sis chtěl zkusit nebo vyrobit, naučit se?

Ono těch věcí je doopravdy spoustu, ale samozřejmě se držím při zemi, protože vím, že ne všechno se dá stihnout. Toho času vždy bylo dost, ale poslední dobou je ho málo, asi to je tím, jak člověk stárne. Moje touha právě teď je naučit se anglicky. Ale vzhledem k tomu, že moje hlava to nějakým způsobem nepobírá, tak to je taková výzva, kdy si nejsem úplně jistý, že zrovna tohle dokážu absolvovat. Dokážu si v angličtině říct o jídlo, ale i konverzace, které probíhaly ve Státech, byly přes překladač a podobné věci. Bez toho bych se v dnešní době neobešel.

Co se týče práce, vždy se něco najde. Momentálně mám další promyšlený projekt, který chci dělat. Už se mi do toho plete další projekt, na který sháním věci. Všechno má svůj čas, jako by mě ještě nedávno nenapadlo, že si budu dělat rychle ponk do dílny, protože jsem ho potřeboval na kolečkách. Udělal jsem si ponk a zítra zas přijde něco jiného a pořád je to takové, jak říká manželka. Nikdy nevím, co se ti vylíhne v hlavě. 

Hodně štěstí, Michale, děkuji za rozhovor.

Pokud byste chtěli sledovat práci Michala, staňte se fanoušky jeho stránky na instagramu. Jeho značka je Monty Machines.

Publikováno: před týdnem, Autor: Šárka Miškovská , Profil autora: Šárka Miškovská

Jsme členy mediální skupiny Prima