Z cestování po světě až k tvorbě vysněných domovů

Jaké byly vaše koníčky v mládí?

Každou chvíli něco jiného. Přiznám se, že jsem mezi nimi hodně přeskakovala. Jednou to byl aerobic, pak to byla flétna, potom zase piano. Nějak jsem si nebyla úplně jistá, co chci dělat, tak jsem si vyzkoušela úplně všechno.

K nějakým rukodělným pracím jste inklinovala?

Určitě, a to už od dětství. Můj dědeček byl velký kutil, tak jsem mu občas koukala pod ruce, ale neměla jsem šanci se od něj toho naučit víc, protože zemřel, když mi bylo 15 let. Ale máma vždycky říkala, že to mám po něm.

Tak ono to formování probíhá tak do 15 let, takže to máte určitě po něm. A jaké koníčky máte dnes?

Dnes je to určitě interiérový design, ten mě strašně moc baví. Samozřejmě bych toho chtěla víc, ale nějak vše úplně nestíhám - s dcerou, domácností, prací a tak. Ráda čtu. To taky moc nestíhám. Posloucháme s manželem hudbu a zvelebujeme dům, který jsme nedávno dostavěli. To je ten můj největší koníček.

A to jste dostavěli vlastníma rukama nebo vám dům stavěla firma?

Trošku dodavatelsky, částečně svépomocí. Co jsme zvládli, to jsme si udělali. Nejsme třeba dobří tesaři  a pokrývači, ale snažili jsme se do toho hodně zapojit.

Manžel je tedy taky kutil?

Ano, manžel je taky kutil, spoustu toho umí, takže mám v tomto velké štěstí.

Jakou jste chtěla dělat původně profesi? Co jste vlastně vystudovala?

Já jsem vystudovala obchodní akademii a chtěla jsem v tom pokračovat dál. Nicméně mě maloměsto trochu užíralo, tak jsem odcestovala do zahraničí. Pak už jsem se domů nevrátila. Interiérový design mě vlastně bavil vždycky. Nikdy mě ale bohužel nenapadlo to studovat.

Tak na to není asi nikdy pozdě, ne?

To ne, když to člověka baví, tak se do toho může dát i ve 40.

A kde v zahraničí jste byla?

Byla jsem nějakou dobu v Anglii, pak jsem se vrátila. Potom jsem jela do Ameriky, a tak různě jsem to zkoušela. Vyzkoušela jsem si toho víc.

K tomu řemeslu jste se dostala od dědečka. Baví vás jen interiérový design nebo máte ráda i design oblečení celkově?

Tak samozřejmě se mi líbí hezké šaty, ale že bych chtěla úplně něco navrhovat, to asi ne. Interiérový design mě baví určitě od mládí. Vždy jsem si představovala, jak bych měla udělaný pokojíček. A svoje podnájmy jsem předělávala ke svému obrazu. Pak jsem začala dělat byt s manželem, pokračovala ke kamarádům a tak dále, trošku se to už šířilo samo. Šiji, ale minimálně. Je to trošku náročnější do toho ještě šít. Občas sice ano, ale snažím se tomu vyhnout.

Čeho byste chtěla v budoucnu dosáhnout, jaké máte vize? Jsou nějaké spjaté s tou profesí?

Určitě jsou. Ráda bych se interiéru věnovala naplno. Teď ještě dělám napůl reklamu, která tomu samozřejmě hodně pomáhá, když to člověk umí zpropagovat, umí sociální sítě. Ale chtěla bych to v budoucnu překlenout spíš do toho interiéru a méně do reklamy. 

Jakým způsobem k vám chodí klienti - na základě referencí nebo zareagují na nějakou reklamu?

Mám svoje webovky. Mám facebookový profil, instagramový profil. Většinou klienti najdou webovky, protože vyhledávají nějakou proměnu pokojíčku, kuchyně, ložnice, obýváku. A i přes ty reference.

Tak to je asi vždycky nejlepší, že?

Je, člověk z toho má dobrý pocit.

Jaký výrobek byl váš první? Tušíte, co se s ním stalo, kde se nachází?

Nebyl to úplně výrobek, renovovala jsem holicí skříňku po dědovi, která byla v hrozném stavu. A mám to spjaté s ním, protože jsem koukala, jak se holil. Byl to takový rituál, který trval strašně dlouho. Klasicky štětkou a ještě si brousil břitvu, což bylo neuvěřitelné sledovat. Tu skříňku jsem zdědila a pořád ji mám. To byl první výrobek, který jsem si zkusila zrenovovat, a strašně mě to bavilo.

Jak vlastně vypadají ty holicí skříňky? Mají jen využití dekorativní?

Můžete si do nich dát v podstatě, co chcete. Můžete skříňku využít jako šperkovnici. Vevnitř je zrcátko, které se vyklopí, zasekne se o hranu krabičky, takže se krásně vidíte. A dovnitř si můžete něco naskládat. Děda tam měl tu štětku, břitvu, kelímek na vodu, kterou si dal na kamna, aby se ohřála. A pořád voní po holicím krému i po těch letech. To je krásné, vždycky otevřu a nadechnu se – děda. V podstatě je to teď kosmetický stoleček.

Ze kterého výrobku jste měla největší radost?

Největší radost jsem měla z renovované skříně, která tedy nepatřila dědovi, podle mě byla ještě po vzdálenějších předcích. Děda mi ji tak nějak odkázal, když byl trošku ovíněný. A celé roky máma tu skříň bránila, aby se nevyhodila, protože spousta věcí šla potom bohužel do kontejneru. A tu skříň jsem chtěla zrenovovat, když mi bylo nějakých 15. Dostala jsem se k tomu až někdy ve 30. A dopadlo to skvěle, do dneška ji mám doma a mám s ní spojené vzpomínky. Pojí nás krásný vztah.

Máte jednu dceru, pozorujete u ní zájem o to, co děláte? Myslíte, že se u ní projeví také inklinace k rukodělné činnosti a šikovnost?

Určitě ji to zajímá, ráda se dívá, co dělám. Když zrovna někomu navrhuji pokojíček, tak mi do toho vždycky mluví – já bych tam, maminko, udělala něco jiného tady a tady. Tak si to ráda vyslechnu a pochválím ji. Nedávno mi řekla, maminko, až budu velká, navrhneš pokojíček pro moje děti? Protože já jich budu mít hodně. To bylo krásné. Kouká pod ruce, ale nechci ji do ničeho tlačit. Tak uvidíme.

Jak je to v tom oboru, kterému se věnujete, s konkurencí? Je hodně interiérových designerů?

Myslím si, že jich určitě pár bude, jsou tady designerské školy, takže spousta lidí si to vyzkouší. Otázka je, kdo se tomu potom věnuje naplno. Já si myslím, že mým benefitem je, že to opravdu dotahuji až do konce. Jsem s lidmi až do posledního polštářku, rámečku. Radím jim i posléze, když chtějí třeba po pár letech něco vyměnit nebo chtějí někam pokračovat. Tak do toho zase jdu a snažím se interiéry dělat prostě originální.

Máte pocit, že je něco charakteristického pro váš rukopis?

Snažím se lidi vždycky hodně poslouchat. Zakomponovat věci, které mají rádi. Netlačit je do určitého stylu, ale vždy tomu dát nějakou autenticitu a něco zajímavého.

A nějaký prvek, který provází všechnu vaši práci? Jste na něco vysazená?

Myslím si, že právě ne. Někteří architekti dělají jenom moderní interiéry, já se nebojím udělat pidi pokojíček pro tři děti, ale ani si vzít něco většího. Vždy se snažím práci dělat tak, aby byli lidi spokojení. 

Takže nasloucháte a snažíte se klientovi splnit jeho sny a požadavky?

Ano.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se splní i Vaše sny. 

Na webu www.bydlimhezky.cz  najdete proměny interiéru a různé nápady, tipy a návody pro váš vlastní domov.