S řemeslem od Krátkého filmu až do Národního divadla

Jak ses dostala k tomu pracovat rukama?

Já jsem vystudovala scénografii, která je hodně o technických rysech. Návrhy dělali lidé s vysokoškolským vzděláním a ti, co neměli středoškolské vzdělání, jen rozkreslovali pro dílny jejich návrhy. To se mi moc nechtělo dělat. Za studií jsme navštěvovali během praxe různá divadla, byli jsme i v televizi. Tady jsem poprvé vyzkoušela kašéřinu a zjistila, že by mě bavila. Pro čtenáře upřesním, že kašírování je povrchová úprava polepováním látkou a papírem v divadle.

Co děláš za řemesla? Co tě baví nejvíc?

Když jsem přišla do Studia Jiřího Trnky k loutkovému filmu, měla jsem už roční praxi v kašérně a v malírně v městských divadlech, kde bylo zvykem, že lidé uměli dělat více řemesel. Každý uměl všechno. Když se dělal film, který byl založený na dekoracích z hadrů, nebo film, jehož podstatou byly například díly z vyřezávaného dřeva, nebylo tehdy možné, aby čtyři dílny stály a fungovala jen jedna. Lidé byli univerzální, hlavně ve stavbě. Když stavěli dekorace pro loutkové filmy, tak částečně vyráběli i rekvizity. Tam jsem si udělala řemeslné kolečko. Prošla jsem malířskou dílnou, vyráběla jsem rekvizity, prošla jsem i řezbářskou dílnou a skončila jsem v mechanice, kde se kromě koster loutek vyráběly i drobné kovové předměty. Od šperků až po kovové části, které byly zrovna potřeba. 

Tvojí hlavní pracovní náplní je dělat různé věci pro divadlo?

Nejen pro divadlo, ale i pro film. Dělala jsem dekorace, rekvizity a skončila jsem na kostýmech. Všechno, co se točí kolem filmových a divadelních dekorací, tak k tomu všemu jsem já, jak se říká, přičichla.

Se kterým materiálem se ti nejlépe pracuje nebo který máš nejraději? Dřevo, kov nebo látky?

Kov je náročný, protože je těžký, ale dělám spíše menší věci. Nedělala jsem nikdy extra velké konstrukce, i když poslední dobou jsem koketovala s myšlenkou, že si pořídím svářečku a nebudu se už doprošovat. Nejraději mám asi dřevo. Řezala jsem rekvizity ze dřeva, z polystyrenu, z montážní pěny. Záleží vždy na typu rekvizity, která má mít určitou funkci. Člověk musí přemýšlet, z jakého materiálu ji má udělat, aby měl výrobek potřebné vlastnosti. Pokud na to přijdu, potom už je mi to jedno, z jakého materiálu budu rekvizitu vyrábět, nedržím se striktně kovu ani dřeva.

Máš nějakou metu, čeho bys chtěla v řemesle dosáhnout?  Třeba natočit film s hollywoodskou produkcí?

V Národním divadle už není moc, kam bych mohla uhnout. Mně by bohatě stačilo, kdybych zadání práce nedostávala třikrát zprostředkovaně. To znamená, že informace jsou určitým způsobem zdeformované. Ráda bych mluvila rovnou s výtvarníky. To je způsob práce, který mi vyhovuje.  Nepotřebuji k tomu překladatele, který práci převezme a potom mi ji zprostředkovaně předá. Myslím si, že je daleko více tvůrčí přístup, který fungoval v loutkovém filmu, než bývá ve velkých divadlech.

A co dál? Byla jsi popsána jako renovátorka věcí osobní potřeby, co si pod tím máme představit?

Běžný člověk si pod tím představí, že renovuji domácí potřeby, ale já spíše hledám po bazarech různé věci, především starožitnosti. Lidé, kteří tomu moc nerozumí, občas vyhodí (dají do bazaru) věci, aniž by věděli, jakou májí cenu. Skupuji mosazné lampičky nebo nábytek z masivu. Jednou se mi stalo, že jsem dostala komodu z masivu. Nejprve to vypadalo, že je natřena akrylem a polepena papírovou tapetou se vzorem dřeva. Napadlo mě, že když podklad sundám, budu z ní mít selskou komodu. Když jsem se do odstraňování povrchu pustila, zjistila jsem, že je pod tímto povrchem intarzie vykládaná perletí. To pro mě znamenalo výzvu, nedá se přeci rezignovat. Výzvu jsem ráda přijala. Znamenalo to pro mě intarzii odbarvit a dostat z povrchu Balakryl, což je hodně náročné. Spoustu věcí jsem byla schopna dělat zadarmo, jen díky tomu, že jsem si to chtěla zkusit.

Věc renovuješ pro sebe nebo si ji někdo může koupit?

Nejdříve ji dělám pro sebe, abych si dokázala, že to umím. Potom si třeba řeknu, že bych ji mohla prodat. Ale ten závěr mi moc nejde, potřebovala bych někoho, kdo zrenovovanou věc vezme a prodá ji. Po renovaci jedné věci se začnu zajímat o další, pak tu předchozí už neřeším, není čas. Na mateřské dovolené jsem dělala malované stolečky, které jsem vykládala kamínky, a následně jsem je prodávala. Vše jsem dělala doma v kuchyni a tehdy mi to šlo i prodat. V současné době na prodávání nemám chuť už jenom proto, že si musím sednout k internetu, zadat nabídku a je k tomu nutná i reklama.

Spíše to tedy děláš pro své vlastní potěšení a také touhu dokázat si, že něco takového zvládneš?

Ano, kdyby to někdo doopravdy hodně chtěl, tak nebudu lakomá.

Poklady z půdy najdete na adrese u Milady.

Už jsem měla vymyšlený nápad - dělat skříně, také houpačkové lavice, ale zatím jsem nápady nedotáhla do konce. Ve dřevníku se mi teď práce štosuje a spíše přemýšlím, zda si z něj neudělám chráněnou dílnu.

Co práce s nářadím? Jaký nejsložitější nástroj používáš? Říkala jsi nám, že si chceš pořídit svářečku. Jak jsi v tomto daleko? Jedná se spíše o ruční práci nebo máš k tomu pomůcky, nástroje?

Používám různé nástroje. Z menších jsou to mikrofrézy s různými druhy nástavců - od diamantových až po leštící. Z těch větších používám vrtačky, pily až po rozbrušovačku, ze které jsem měla ze začátku velký respekt. Vyzkoušela jsem ji a umím s ní vyřezat i kámen. Zjistila jsem, že se člověk nesmí bát, je to jen o tom si věřit.

Musíš používat ochranné pomůcky a potom to půjde rychle.

Tohle trochu zanedbávám, o tom vím.

U tebe v rodině byl někdo zaměřený tímto směrem, konkrétním řemeslem?

Matka pracovala v oboru výtvarná výchova pro zvláštní základní školy. Řemeslně byl zručný můj otec, byl všeuměl. Ovládal sváření, pracování dřeva, udělal kamarádovi elektrické rozvody v jeho domě za dva dny. Já jsem tátu bohužel moc nezažila, ale je to asi zděděná vlastnost. S mámou se rozešel velmi brzy a já jsem od něj nestačila skoro nic pochytit. Nejvíce jsem se naučila od chlapů v Krátkém filmu.

Genový základ byl položen a potřebovala ses jen rozvinout?

Ano, oni mě ti chlapi, kterým tehdy bylo přes čtyřicet (mně teprve dvacet) pomalu a v klidu učili různá řemesla, protože věděli, že než budu stejně dobrá jako oni, tak už budou dávno v důchodu. Mezi námi nebyly žádné konkurenční tlaky, proto to pro mě bylo tak skvělé.

Za tento přístup k řemeslu, bych chtěla poděkovat Ondrovi Zikovi, Honzovi Zachovi a Vítkovi Lebedovi z Krátkého filmu, kteří pracovali v mechanice, jeden z nich byl animátorem.

Miladu můžete dále sledovat pod značkou Cokolidesign.

Zdroj informací: pořad DREAM TEAM - Mistři dílny